Přemýšlím nad tématem, které opět trochu hýbe Signálama - společná modlitba manželů, rodiny.
Žiju 29 let v manželství, v rodině, a tak se trochu ohlížím nazpět a "jdu s kůži na trh".
Za ta léta jsme vystřídali několikrát různá období - kdy to šlo tak nějak automaticky a šli jsme se společně modlit a pak období vzdoru - jak u dětí, tak i u mě nebo u manžela, kdy to prostě nešlo najít společnou strunu…Tehdy pro nás platilo a často stále platí: "Jdi do své komůrky a tam se modli…."
Asi ve většině případů jsem to byla já, kdo měl snahu sejít se ke společné večerní modlitbě. Když byly děti malé a často protestovaly: "Proooč se zase musíme modlit?", tak jsem většinou odpovídala: "Protože v tu chvíli je tu s námi Bůh a proměňuje nás, abychom byli lepší a vydrželi to tady spolu." Když byly děti -náctileté, snažila jsme se, abychom se aspoň někdy sešli dohromady, ale to už šlo těžko. Někdy jsme se pomodlili s manželem sami růženec. Já sama jsem ale cítila, že manžel to dělá spíše ze soucitu ke mně než z přesvědčení - že by sám chtěl. Když jsme se spolu o tom někdy bavili, tak mi říkal, že já se ráda modlím, ale on tu potřebu prostě nemá až tak - hotovo, tečka.
Tady mě napadá otázka: co je víc? Společná modlitba, i když trochu z donucení, nebo svoboda a žádná společná modlitba ? Nevím…
To je prostě realita: muž do večera v práci, příjde domů, chce mít svůj klid a už nic "nemuset". Vím, že se modlí pravidelně ráno hned jak vstane a večer svůj desátek - jsme oba členy Živého růžence. Takže už to nějak nehrotím. Společná modlitba, kterou zachováváme je před nedělním obědem - Anděl Páně + před jídlem.
K tomu přesvědčení, že je potřebná a dobrá společná modlitba musí dozrát oba manželé ve svobodě. Pokud to tak není, tak to nevidím jako katastrofu. Bohu díky, když se v rodině modlí aspoň jeden nebo i oba a každý zvlášť. Jednou budeme před Bohem stát každý sám za sebe a skládat účty své - ne manželovy. Toto je pro mě dost osvobozující.
Vidím ale jako důležité, když jsou děti malé, aby se s nimi aspoň jeden z rodičů modlil, aby se to naučily a braly to jako součást života.
Když tak nad tím přemýšlím - většinou to byly ženy, které něco"vymodlily" - sv. Monika, sv. Ludmila, sv. Zdislava….. Je nám to asi více vlastní jít k Ježíšovým nohám a prosit, děkovat…..
Možná tím ideálem je, aby to byl muž, který svolává rodinu nebo aspoň svoji ženu k modlitbě, ale jak to dělat, když muž tu potřebu nemá ?
Vybavuji si mé rodiče. Maminka to s tatínkem neměla moc jednoduché, nikdy jsem je neviděla se společně modlit, ale co si pamatuju, dost se modlila i za mlada sama růženec. Poslední roky tatínkova života nastala změna: modlívali se každý večer už v posteli růženec. Tatínek růženec do ruky nechtěl - "mám přece deset prstů" - říkával. Maminka má 87 let a její zálibou je modlitba. Nás 5 sourozenců i 18 vnoučat ji často prosíme, ať se za něco přimluví - a mnohokrát už jsme zakusili sílu její modlitby.
Je těžké v reálném životě najít společnou řeč manželské modlitby. Odvážím se tvrdit, že možná z 10 rodin, které žijí s Bohem, že tak 1-2 se společně modlí.
Možná je to i tak, že Bůh dává dohromady právě ty dva lidi, kteří i v této oblasti jsou každý na jiné úrovni a je naděje, že ten partner, který je Bohu blíž přivede k němu i toho druhého nebo "vymodlí" tomu druhému potřebnou milost - abychom společně došli do domu Otcova a došli spásy - to je náš jediný cíl. Všichni jsme NA CESTĚ - a každému z nás se ta cesta různě klikatí a často to nejsme schopni nijak ovlivnit.
Bůh nám dává svobodu a jedině ve svobodě může být i vztah k Bohu opravdový. A na konci života nebudeme skládat účty z toho kolik jsme se toho odmodlili, ale jak jsme žili svůj každodenní život a (jak říká P. Kuffa): "Budeme maturovať iba z lásky."
Na začátku letošní postní doby jsem otevřela knížku od T. Kempenského: NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA. Objevuji nádheru tohoto díla. Tolik podnětů na přemýšlení… Včera mě oslovilo toto: "Udržuj v pokoji nejdříve sebe, a teprve potom můžeš přivádět k pokoji jiné."
krasny clanek, diky moc!!Manzela mam na cestach, takze moc se spolu nemodlime, ale prez advent, pust, kdyz nam to cas dovoli, tak usedneme k modlitbe a jsme za tu chvilku vdecni..jeste casteji ale manzel bere Hosanu a spolecne zpivame a to mame oba moc radi, takze kdo zpiva, dvakrat se modli:-)Deti mame 4, kazdy vecer usedame k modlitbe, snazime se modlit vlatnima slovama, nekdy dame desatek, dnes nebyla skola, tak jsme sli na hrbitov si udelat krizovou cestu...nekdy se ptaji, proc se modlime, tak vysvetluju, vysvetluju...az prijde cas dospivani,,,bude to jine, dekuji za povzbudivy clanek!!
@americanka myslím na Vás, ať vytrváte v tom, co děláte. Pro mě je radostí, když uvidím pod polštářem staršího syna (28let)
růženec, nebo když mi mladší syn (21) řekne, že večer nemohl dlouho usnout - už ani modlení za ty duše v očistci mi nepomáhalo :). To je pro mě takové "sklízení ovoce" toho, co jsme zaseli... i když to byla někdy fuška :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.