Přemýšlím nad tématem, které opět trochu hýbe Signálama - společná modlitba manželů, rodiny.


Žiju 29 let v manželství, v rodině, a tak se trochu ohlížím nazpět a "jdu s kůži na trh".

Za ta léta jsme vystřídali několikrát různá období - kdy to šlo tak nějak automaticky a šli jsme se společně modlit a pak období vzdoru - jak u dětí, tak i u mě nebo u manžela, kdy to prostě nešlo najít společnou strunu…Tehdy pro nás platilo a často stále platí: "Jdi do své komůrky a tam se modli…."

Asi ve většině případů jsem to byla já, kdo měl snahu sejít se ke společné večerní modlitbě. Když byly děti malé a často protestovaly: "Proooč se zase musíme modlit?", tak jsem většinou odpovídala: "Protože v tu chvíli je tu s námi Bůh a proměňuje nás, abychom byli lepší a vydrželi to tady spolu." Když byly děti -náctileté, snažila jsme se, abychom se aspoň někdy sešli dohromady, ale to už šlo těžko. Někdy jsme se pomodlili s manželem sami růženec. Já sama jsem ale cítila, že manžel to dělá spíše ze soucitu ke mně než z přesvědčení - že by sám chtěl. Když jsme se spolu o tom někdy bavili, tak mi říkal, že já se ráda modlím, ale on tu potřebu prostě nemá až tak - hotovo, tečka.

Tady mě napadá otázka: co je víc? Společná modlitba, i když trochu z donucení, nebo svoboda a žádná společná modlitba ? Nevím…

To je prostě realita: muž do večera v práci, příjde domů, chce mít svůj klid a už nic "nemuset". Vím, že se modlí pravidelně ráno hned jak vstane a večer svůj desátek - jsme oba členy Živého růžence. Takže už to nějak nehrotím. Společná modlitba, kterou zachováváme je před nedělním obědem - Anděl Páně + před jídlem.

K tomu přesvědčení, že je potřebná a dobrá společná modlitba musí dozrát oba manželé ve svobodě. Pokud to tak není, tak to nevidím jako katastrofu. Bohu díky, když se v rodině modlí aspoň jeden nebo i oba a každý zvlášť. Jednou budeme před Bohem stát každý sám za sebe a skládat účty své - ne manželovy. Toto je pro mě dost osvobozující.

Vidím ale jako důležité, když jsou děti malé, aby se s nimi aspoň jeden z rodičů modlil, aby se to naučily a braly to jako součást života.

Když tak nad tím přemýšlím - většinou to byly ženy, které něco"vymodlily" - sv. Monika, sv. Ludmila, sv. Zdislava….. Je nám to asi více vlastní jít k Ježíšovým nohám a prosit, děkovat…..

Možná tím ideálem je, aby to byl muž, který svolává rodinu nebo aspoň svoji ženu k modlitbě, ale jak to dělat, když muž tu potřebu nemá ?

Vybavuji si mé rodiče. Maminka to s tatínkem neměla moc jednoduché, nikdy jsem je neviděla se společně modlit, ale co si pamatuju, dost se modlila i za mlada sama růženec. Poslední roky tatínkova života nastala změna: modlívali se každý večer už v posteli růženec. Tatínek růženec do ruky nechtěl - "mám přece deset prstů" - říkával. Maminka má 87 let a její zálibou je modlitba. Nás 5 sourozenců i 18 vnoučat ji často prosíme, ať se za něco přimluví - a mnohokrát už jsme zakusili sílu její modlitby.

Je těžké v reálném životě najít společnou řeč manželské modlitby. Odvážím se tvrdit, že možná z 10 rodin, které žijí s Bohem, že tak 1-2 se společně modlí.

Možná je to i tak, že Bůh dává dohromady právě ty dva lidi, kteří i v této oblasti jsou každý na jiné úrovni a je naděje, že ten partner, který je Bohu blíž přivede k němu i toho druhého nebo "vymodlí" tomu druhému potřebnou milost - abychom společně došli do domu Otcova a došli spásy - to je náš jediný cíl. Všichni jsme NA CESTĚ - a každému z nás se ta cesta různě klikatí a často to nejsme schopni nijak ovlivnit.

Bůh nám dává svobodu a jedině ve svobodě může být i vztah k Bohu opravdový. A na konci života nebudeme skládat účty z toho kolik jsme se toho odmodlili, ale jak jsme žili svůj každodenní život a (jak říká P. Kuffa): "Budeme maturovať iba z lásky."         

Na začátku letošní postní doby jsem otevřela knížku od T. Kempenského: NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA. Objevuji nádheru tohoto díla. Tolik podnětů na přemýšlení… Včera mě oslovilo toto: "Udržuj v pokoji nejdříve sebe, a teprve potom můžeš přivádět k pokoji jiné."