Byl jednou jeden malý ježek. Bodlinky měl do všech stran, a kdykoli se k němu chtěl někdo přiblížit, dupal a funěl, aby ho zahnal na útěk. A nebo se rychle stočil do klubíčka. Takový měl strach.


Bodlinky měl napuštěné sarkasmem a ironií a nikoho by ani v nejmenším nenapadlo, že se za tou pichlavou cynickou slupkou skrývá křehoučké citlivé jádro, které velmi touží, aby ho měl někdo rád.

Jednou se dost rychle nestačil obrnit jízlivostí a špatně schované slzičky lítosti prozradily tohle úzkostlivě střežené tajemství.

A pak se stalo něco. NĚCO. A ježek pochopil, že ne každá ruka, která se k němu blíží, mu chce ublížit. A před tou jednou rukou už se časem neschovával do klubíčka, ale sám si začal chodit pro pohlazení a dokonce si nechal ošetřit bolístky, které sám sobě způsobil svými pichlavými ostny.

 

(c) Pascal Vuylsteker

Není to bajka nebo pohádka. Je to reálný příběh o jednom skutečném klukovi. Možná taky nějaký podobný znáte ze svého okolí.

Je to už pár let, ale do dneška se mi svírá srdce, když si uvědomím, jak málo tenkrát stačilo, aby si nikdo nevšimnul, že to, co vypadalo jako útok, byla vlastně sebeobrana a volání o pomoc.

A s úžasem a obrovskou vděčností sleduji, jak se z pichlavého ježka vyklubalo milující a citlivé stvoření.