Když muži pláčou…

Tentokrát téma citlivé, možná odvážné… Možná nevhodné otvírání a sdílení na veřejnosti…

To, že ženy pláčou, je všeobecně známá a pokud se nemýlím, často praktikovaná věc. Pláčeme dojetím, smutkem, radostí a štěstím, bolestí, samotou, když nám vládnou hormony nebo jen tak. Pláčeme veřejně, před dětmi, před manželem, s kamarádkou nebo v skrytu, aby nás nikdo neviděl, popřípadě v noci do polštářů. Jak se píše v jednom příběhu o slzích žen: „…nakonec dal Bůh ženě slzu, kterou vyroní, která je jenom její, aby ji použila tehdy, kdy ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla. Na tu slzu má právo.“

A co muži? Říká se, že chlapi přece nebrečí…

Zažila jsem svého muže plakat. A ne jednou. Ja panečku, to je tedy síla. Když pod tvrdou skořápkou objevíte to jemné, citlivé, zranitelné a zraněné… Muži pláčou, když ztratí někoho blízkého, když zemře dítě (ač je zatím jen několikacentimetrové), když si uvědomí svoji absolutní slabost… Otevřou vám své nitro, komplexy, svá zranění, životní zklamání, neuznání, nulové sebevědomí…

A pozor, muži! Není to slabost. Je to něco, co ženu přimkne k muži blíž, co jí pomůže ho více pochopit, uznat, více milovat, mít k němu více úcty, být pro něho pomocí. Něco, co způsobí, že v očích ženy nespadnete o level níž, ale naopak... Myslím si, že muži se bojí plakat proto, že oni jsou přece silní a projevit svoji slabost je něco, co jim bere jejich mužskou hrdost.

Ale ženy potřebují vědět, že když se stane něco bolestného, že se to muže dotkne natolik, že pláče. Že to není jen její bolest, ale i bolest jejího muže.

Vždyť přece i Ježíš plakal, když mu zemřel kamarád. Lazar byl mrtev a přesto, že Ježíš věděl, že ho znovu uvede k životu, tak plakal. „Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval.“ Jan 11,35+36

A dále Petr plakal poté, co Ježíše třikrát zapřel. Jak píší evangelisté Matouš i Lukáš: „Vyšel ven a hořce se rozplakal.“ Lk 22, 62; Mt 26,75. Plakal nad svojí slabostí, hříšností, nedokonalostí, zradou.