Mám ráda Signály. Mám ráda společenství Ženy, matky, manželky. Ráda si čtu příspěvky na nástěnkách a blogové články. Ráda … a zároveň nerada.


Ráda proto, že mě velmi inspirují, těší a odpočívám u nich. A nerada proto, že mě neméně silně zraňují. Lépe řečeno – nezraňují mě, ale mou sebelásku. Mé sebevědomí. Můj smysl pro mé milované „já“. A pěstují jeden z hlavních hříchů – závist, jenž je rodičkou desítek dalších, na to se nabalujících neřestí.

Signálům musím vytknout jednu věc – jako klasická sociální síť umožňují vědět o druhých všechno, všude a všudykdy, pokud jim to tedy uživatel povolí. Takže se navzájem kontrolujeme, předháníme, motivujeme k stopadesátiprocentním a nám neurčeným výkonům a ženeme se tak do náruče psychiatrů. Naše matky, budu-li tak patetická, tyto možnosti neměly. Neměly tolik inspirace a co nezjistily v okolí, to nevěděly, ale žily si pokojně a bez srovnávání. Od svých rodičů znaly všechno potřebné a nežily zahlceny deseti typy úvazů šátku nebo dvanácti možnostmi, jak přebalovat své bio děti. Nevědomost je sladká... 

Připadám si ve chvílích čtení různých příspěvků jako ta nejhorší matka, žena a manželka na světě, když nedělám to, co pisatelka. Že se nevěnuju dětem tak, jak bych mohla, měla a chtěla. Že se často flákám, místo abych se modlila, psala, šila, pletla, háčkovala, malovala, četla, konverzovala s dětmi, procházkovala, učila se, milovala manžela, chodila po kavárnách a duchovních obnovách a správným způsobem lenošila. Že potřebuju spát minimálně svých osm hodin, jinak jsem nesnesitelně protivná, a že nemám tolik sil, kolik jiní. Že mám příliš hodné děti, které mi poskytují hodiny prostoru a já si přesto stěžuju. Že kdybych měla tak plačtivé, nespavé, chorobami prolezlé, hbité a netolerantní děti jako ostatní, byla bych už dávno ležela s mlýnským kamenem v náhonu. Že nevyužívám svých hřiven, že jsem jich stovky zakopala metry pod zem a neoznačila klacíkem. Že možná ani tolik hřiven nemám a že mi bylo málo dáno. Že jsem rozčílená a zelená závistí, když ty příspěvky matek, žen a manželek čtu. A že je čtu, když jsem potom rozčílená a zelená závistí. A že si nechci přiznat, že jsem pyšná a že ty články zraňují jen a jen mou sebelásku. Že... už ani nevím, co všechno, ale prostě, že je všechno špatně. U ženy je vždycky špatně nejméně všechno. 

Nejhorší na tom bylo, že jsem se bavila onehdy s kamarádkou a ona říkala, že mívá podobné pocity. A že už teda ani na ty Signály moc nepíše, aby nepřidělávala ostatním komplexy, a že na ně vlastně raději už ani tolik nechodí, aby neměla komplexy ona.

 

A tak jsem si říkala, že je někde chyba.

 

Dnešní svět je tak zaměřen na výkon, že se to dá zvládat čím dál hůře. Kdo není perfektní matka, manželka a žena, dlouhovlasá modelka s konfekční velikostí S, kdo nezvládá náročnou kariéru a dvě vymydlené a vycválané děti, manžela, dům a zahradu, kurzy power jógy a japonštiny, po večerech nevaří rodině francouzské speciality a nechodí do opery, je prostě nula.

A tak mi je smutno. Smutno z toho, že jsme se i my katolíci a křesťani dali pomalu a nenápadně vtáhnout do víru této nesmyslné a naprosto chybné mentality dnešního sekulárního světa. Že vlastně už nehledáme svoje povolání, ale staráme se o to, abychom se přibližovali povolání jiných.

A já mívám poslední dobou strach – strach z toho, abych dobře naplnila SVOJE poslání. A abych se nestarala o to, co stačí a mají stačit jiní. To, že někdo dělá něco jinak, není jistota, že to dělá líp. Já si musím vybrat činnosti, které jsou dobré PRO MĚ, ne pro signálnickou sousedku na druhém konci republiky. Na všechno jsem dar bohudíky nedostala. Každý máme nesrovnatelné výchozí podmínky – vlohy, vzorce z rodiny i síly. A já bych si měla všímat, co mám dobrého sama doma, ne jen toho, co nemám (čecháčkovské závidění spousedovi, že má lepší kozu - a tak mu ji raději otrávím). Smyslem života není srovnávat se, smyslem života je milovat. Ale pokud bych se snažila víc, než můžu, už bych nemilovala. Už bych byla jen nesnesitelně protivná únavou a život se mnou by byl očistcem. Po smrti bych přiletěla uondaná před nebeskou bránu, ale dlouho bych tam nevydržela, protože má obrovská pýcha by mě šupem stáhla dolů do díry pekelné. A Pán by mi za moje snažení nepoděkoval, protože pro mě měl úkol zcela jiný. A já jsem si vymyslela životní program svůj vlastní ... takže bych si vlastně snažením upletla životní prohru.

A i kdybych obdržela od Pána jen jednu hřivnu, sestávající z pouze dvou dětí, pouze nekvalifikovaného zaměstnání, pouze malého neuklizeného bytu a pouze jednoho občas nespokojeného manžela, tak mi to má a musí stačit, protože to je životní úkol, který mám vybrušovat, jak nejlépe dovedu.

 

A tak chci být originální a svá. A hledat to, pro co Pán stvořil MNĚ.