Znáte to. Když se něco nechá vyhnít, tak to zhnilé časem upadne. Buďto je to průšvih nebo je to dobré. Buďto to prázdné místo bolí a nebo může to zhnilé udělat místo něčemu lepšímu a je to nová výzva. 


Jak že se to stane, že něco vyhnije? Prostě se to neřeší. Problém se odsouvá, řešení se nehledá, nebo je zasunuto někdě v podvědomí, že AŽ někdy něco, tak se to začne řešit. Jenomže pak někdy může být už docela pozdě. Pak už totiž nemusí být co řešit, protože to vyhnilo a upadlo. 

Na druhém oboru na vysoké škole (čili ještě poměrně nedávno) jsem měla spolužačku, se kterou to na začátku vypadalo, že toho budeme mít hodně společného. V průběhu studia jsme se obě nějak vyprofilovaly a najednou mi došlo, že si vůbec nerozumíme. Byla jsem naprosto alergická na cokoliv, co ona řekla, udělala, navrhla. Odmítala jsem se s ní bavit a cokoliv řešit. Jakýkoliv kontakt s ní byl z mé strany předem bojkotován, protože jsem věděla, že to stejně k ničemu nepovede, protože ona je přece taková a taková. Pak mi došlo, že my dvě jsme si hodně podobné (a možná proto jsme se tak nesnášely). Asi v půlce posledního semestru se něco stalo. Nevím co přesně, možná jsem si něco uvědomila, ona něco řekla, něco mi docvaklo..., zkrátka došlo mi, že jsem možná vůči ní příliš černobílá. Začala jsem se na ni dívat jinak, lépe, přívětivěji. Tento vztah jsem ztvárnila i v závěrečném sebereflexivním představení. Všichni zúčastnění (včetně jí) to pochopili. Ona pak přišla, že bychom to měly probrat a dořešit nedořešené. Souhlasila jsem. Navíc vidina konečnosti studia a vzájemného setkávání se mě vedla k tomu, abych si dala do pořádku svoje věci, než se rozloučíme. Naplánovaly jsme si několik schůzek, ze kterých z objektivních důvodů sešlo. Nějak to vyhnilo a už nebyla potřeba to řešit. Viděly jsme se asi po půl roce. Společně s dalšími spolužáky jsme seděli v hospodě a já jsem si uvědomila, že i když to vyhnilo a nedořešily jsme si to cosi mezi námi, není to moc na škodu. Nebyly a ani nebudeme nejlepší kamarádky, ale vím (snad víme), že dokážeme vedle sebe sedět, povídat si o běžných věcech a nemusíme jedna druhou nenávidět kvůli nevím čemu.

(c) Alan Levine

Měla jsem kamarádku, troufám si tvrdit přítelkyni. Známe se od dětských let a zažily jsme spolu mnohé. V posledních několika letech jsme si byly hodně blízké. Dokázaly jsme spolu pařit i řešit nejvíc vážná a hluboká témata. Byly jsme schopné jít spolu čtyřikrát z pěti pracovních dnů na kafe a pořád bylo o čem si povídat. Když jsem začala připravovat vlastní svatbu, měla jsem pocit, že ona se mi trochu vzdaluje. Zeptala jsem se, co se děje, bylo mi odpovězeno, že to nemám řešit. Tak jsem to neřešila. Ona nakonec odmítla pozvání na moji svatbu. Hodně mě to mrzelo a bolelo. Nu což, je to její rozhodnutí, nutit ji nemůžu, říkala jsem si. Pár týdnů poté jsme se viděly a zdálo se mi, že je všechno v pořádku. Zdání klame. Jelikož už bydlíme každá jinde, několikrát jsem jí psala. Ze začátku mi i odpověděla, pak na další zprávy neodpovídala vůbec. Ignorovala mě. Měla jsem snahu jí psát, nicméně po několikátém jejím ignorováním jsem to vzdala. Napadla mě ještě jako poslední možnost domluvit si s ní osobní schůzku a vyřešit to, co mezi námi je (teď už spíš není). Chvilku jsem nad tím nápadem přemýšlela, pak bylo moc pracovních a studijních povinností a jánevímčehovšeho, až jsem se k myšlence vyřešit to s ní vrátila po nějaké době. Uvědomila jsem si, že už s ní vlastně nic řešit nechci. Že to tak nějak vyhnilo. Vyhnilo a odpadlo. Že je mi to de facto jedno (dobře, tak jedno mi to není, mrzí mě to a bolí to pořád, zvlášť vzpomenu-li si na všechno to, co jsme spolu zažily, jen nemám urgentní potřebu to řešit). Třešničkou na dortu bylo to, když jsem se dozvěděla, že mi v některých docela důležitých věcech lhala. Pak už jsem skutečně neměla potřebu ani chuť s ní cokoliv urovnávat.

Napadlo mě, jak se to všechno mění... Jak se mění vztahy, životní zkušenosti, náhled na sebe i na ostatní. I to, co vyhnije a teď to bolí, se může po nějaké době zahojit a dva lidé mohou znovu navázat kontakt. Možná už ne tak intenzivní a hluboký jako předtím, ale kvalitní. A nebo taky ne. Nebo to vyhnije, odpadne a rána je příliš hluboká a bolí. A možná i to se časem zacelí. Vždycky ale záleží na těch dvou konkrétních lidech. Zda budou mít srdce otevřená a budou chtít hledat k sobě cestu...