Letos poprvé jsem se rozhodla Velikonoční svátky přiblížit dětem i prostřednictvím sváteční tabule na Zelený čtvrtek a slavnostní snídaně na Vzkříšení. Po mnoha letech vzpomínání na bezdětné časy, kdy jsme na Zelený čtvrtek chodili se spolčem na večeři a na Bílou sobotu pak slavili až do rána, to bylo letos poprvé, kdy jsem mohla s klidem vzpomínat a přitom být šťastná v tom, co prožívám nyní.

Ačkoli naše zelenočtvrteční večeře nebyla ta nejpropracovanější, tabule nebyla vyzdobená prostě proto, že na chalupě máme malý stůl a manžel přijel pozdě z práce, takže děti byly už dost unavené, i tak otevřela prostor pro vyprávění o vyvedení židovského národa z Egypta a o začátku Kristova utrpení.

Na Bílou sobotu jsem si pak uvědomila, že je vlastně jedno, který rok je, protože vigilie je prostě pořád stejná. A tak, i když mi utekly všechny online přenosy, našla jsem vigilii na youtube a mohla jsem tak lépe prožít radost ze Vzkříšení.

Jak ale přiblížit radost i dětem? Pokud bych zůstala u slavnostní tabule na Zelený čvrtek, nebylo by to málo? Nevnímaly by pak jako vrchol Velikonoc právě onu slavnostní večeři? Proto jsme měli v neděli ráno slavnostní snídani. Čokoládový dort a dětské šampaňské. Klidná atmosféra nedělního rána. Tak klidná, až jsme zapomněli na posun času a bylo jasné, že do Prahy do kostela to z chalupy už nestihneme. Rozhodli jsme se po několika letech jít na mši do kostela v blízké vesnici. A ačkoli si s místním panem farářem moc nerozumíme, lidi v kostele jsem neznala a musela se trochu věnovat dětem, přesto tato bohoslužba byla mým vrcholem Velikonoc a po mnoha letech jsem pocítila radost z Kristova vzkříšení.

Myslím, že to bylo i proto, že jsem objevila krásu společného rodinného slavení. Za inspiraci děkuji všem ženám tady na Signálech.