Dnes zabrousím spolu s vámi do světa hudby. Knihu, kterou jsem právě dočetla a velice se mi líbila, napsal Zdeněk Mahler a jmenuje se Dvořák v Americe aneb Spirituál bílého muže.

Kniha je psána velmi čtivou formou, střídá se v ní vyprávění autora, který uvádí do jednotlivých situací, vysvětluje, doplňuje současné reálie a vyprávění očitého svědka amerického dobrodružství Josefa Kováříka, houslisty, se kterým se Antonín Dvořák seznámil v Praze. A protože se J. Kovářík narodil ve státě Iowa, v české vesnici Spillvillu, cestovali do Ameriky spolu. J. Kovářík si myslel, že jede domů, ale nakonec zůstal s Dvořákovými v New Yorku. Prázdniny strávili všichni společně ve Spillvillu, kde dodnes oslavují příjezd Antonína Dvořáka s jeho rodinou v roce 1893 v dobových kostýmech.

Autor se nezdráhá vykreslit Dvořákovo vlastenectví, jeho dojemnou touhu po krásné české zemi. Ani jeho myšlenku, že každý národ má mít vlastní umělce, kterým on může ukázat pouze jak na to, ale skládat musí oni sami. Ukázal jim cestu k černošské hudbě, která by mohla být zdrojem jejich hudebního umění. Mezi jeho žáky patřil pedagog Rubin Goldmark, "který vyučil Gershwina a Coplanda a ti poté v další generaci Duke Ellingtona a Leonarda Bernsteina. A tak přece jen lze v americké hudební historii mluvit o "Dvořákově škole" (str. 77)

Antonín Dvořák se představuje jako člověk stojící pevně nohama na zemi, skromný, neztrácejíc humor ve chvílích těžkých. Ke tvoření ho inspiruje Bůh, on stojí v pozadí a pouze jako dobře táhnoucí komín uvádí hudební myšlenku do not a snaží se ji rozvinout. 

V knížce se můžeme dočíst o zajímavých okolnostech vzniku jeho deváté symfonie Z nového světa, tvůrčích okamžicích, jeho milující manželce, dceři Otylce, setkání s Markem Twainem, lokomotivách, účasti na Světové výstavě v Chicagu a dalších zajímavých okolnostech jeho pestrého života.

Předkládám vám malou ochutnávku jeho skladatelského umu. Ve Spillville se během pobytu mezi Čechy Antonínu Dvořákovi opět otevřela skladatelská stavidla a složil smyčcový kvintet Es dur. K němu se váže následující zajímavost: "Pokud melodii z variační věty kvitetu Es-dur svěříte barytonu, a když ostatní smyčcové nástroje nahradíte lidskými hlasy a tónům podložíte slabiky textu, uslyšíte, jak si Dvořák americkou hymnu představoval." (str. 117)

Překvapilo mě, když jsem si s posledními odstavci knížky začala pobrukovat jakousi melodii. Pustila jsem si Dvořákovu symfonii "Z nového světa" A ejhle, ona to byla její ústřední melodie. Sama si mě našla.

Na závěr úryvek, který mě zaujal: "Probuzení z bílého snu jsme prodloužili o výlet k Niagaře (Mistr mohl obdivovat řítící se vodopád o síle šesti milionů koní ze stezky pod převisem - byl ohlušen v h-moll), ale znamenalo to už pouze mlžnou clonu, byla to jen opona, jež se zavírá za nenávratným dějstvím.." (str. 111)