Když mi bylo 15 let dalo by se říci, že jsem „žila“ v jednom salesiánském středisku. Ke zpovědi jsem chodila k jednomu z kněží a naše setkávání mělo spíš podobu rozhovorů o životě. Směřování, tvarování člověka. Cítila jsem, že se posouvám v životě dál, ačkoli typické "bodové" vyznání hříchů někdy vůbec nezaznělo.


Čas pokročil, život přinesl nové skutečnosti a o svého zpovědníka jsem přišla.

Při studiu na vysoké škole jsem bydlela na církevním internátu. Chodila jsem ke zpovědi tam. K normální zpovědi. Bylo to taky fajn. Jen někdy jsem měla pocit, že moje problémy, které byly pro mne velkým trápením, zpovědník moc nebere, neb měl daleko závažnější případy, což chápu, ale…. Ačkoli byl skvělý, občas jsem si připadala trochu odbytá.

(c) Fowler Tours

Nyní je tato stránka mého života v katastrofálním stavu. Snažím se modlit za novou cestu. Nějak si nemohu mezi místními kněžími vybrat. Tím, že mám teď malé miminko, je to ještě horší. Někdy se ke zpovědi nedokopu několik měsíců.

Vím, že by to nemělo být o zpovědníkovi. Ale ty mé dvouminutové zpovědi pokaždé u někoho jiného mne trápí. Cítím, že v životě dělám podstatně víc blbostí, než které tam vyslovuji, jenže bez pomoci na to nějak nemůžu zpracovat a zpovědní zrcadla jsou mi celkem cizí. Asi to potřebuji probrat lidsky.

A tak nezbývá než modlit se, modlit se, modlit se.

Tenhle článek sice nepatří mezi pohlazení pro duši, ale třeba má někdo podobné „trápení“ jako já a povzbudí ho, že v tom není sám.