Dočkali jsme se. Přešly Velikonoce, u někoho tiše, jinde bouřlivě, slavnostně, s velkým ruchem a zpěvem. 

Bít se v prsa, kajícně vyznávat hříchy, snažit se pracovat se svou nedokonalostí, to by nám šlo. Ale postní doba už skončila. Je tu doba padesátidenní radosti. Mělo by to na nás (křesťanech) být vidět! Můj oblíbený autor, kněz Marek Vácha, kdysi řekl, že křesťan by měl být expert na radost ze života. Uff, když si vybavím tváře členů farního společenství, mám dojem spíše opačný. Že bít se v prsa, jak jsme hříšní, to nám fakt jde. To ostatní už nee. 

Chci se podělit o jeden poznatek, kterým jsem byla obohacena díky četbě knížky Neumělcům života (napsal zmiňovaný Marek Vácha). Popisuje karikatury Boha (o kterých už dříve trefně píšou jiní autoři, např. Kateřina Lachmanová). "Strašná křivda se děje Bohu, Slovu, které v průběhu staletí bylo kontaminováno tolika našimi projekcemi, naplněno tolika křivými obsahy." Dále Vácha píše o našem zděděném strachu, inspirovaném příběhy svatých, že kdo chce být blízko Bohu, bude zaručeně trpět, že vůle Páně je nepříjemná trnitá stezka.

Přijde mi, že radost hodně souvisí s prostotou. A pokorou. Kolik času trávíme tím, že analyzujeme naši vlastní nedokonalost (hříšnost), kolik nám ještě zbývá, abychom se dostali na nějaký level... Někdy stačí jen pozorovat život, nic neřešit, žasnout. Prostě.

Myslím s tichou účastí na všechny lidi, kterým se právě ta spontánní radost nedaří a když se snaží ji ze sebe vymáčknout, tak to nejde. A ještě mají výčitky svědomí z toho, že to nejde. 

V poslední době mě zaujal článek bloggerky Barbory Šťastné, ve  kterém píše prožívání tělesných radostí. Věnuje se v něm senzualitě (česky smyslnosti), což je přesně to, co popisuje začátek filmu Amélie z Montmartru. Házení žabek, proboření krustičky na dezertu creme brulee, pořádné sáhnutí do pytle s fazolemi...Sytit svých pět smyslů, kotvit svůj život v každodenním tady a teď. Slovo smyslnost (neměla by to být spíš smyslovost?) zní pořádně hříšně. Pojďme mu dát jeho pravý obsah. Jak píše Barbora Šťastná, je to přesně pravý opak bezmyšlenkovitého pojídání chipsů u televize. "Jíst zmrzlinu je svým způsobem meditace, když se do toho opravdu ponoříte."

Už jste měly první jarní zmrzlinu?