Pokud čekáte nějaký hlubokomyslný článek, upozorňuji předem, že dneska (opět) nebude. Spíš takové aprílové počtení - podle počasí venku za oknem i uvnitř, co se mne týče.

 

Loni, když mi maturovala moje 6.A, jsem se zařekla, že už nikdy, nikdy se nechci nechat takhle moc ochočit. Nejdřív se s nimi člověk pár let zlobí, snaží se je něčemu naučit - nejen vědomostem, ale (hlavně) i slušnému chování, předat jim nějaké hodnoty. A když už je má člověk trochu vychované, protrpí si s nimi maturity. A pak místo pocitu dobře vykonané práce se mu ještě stýská po těch rošťácích, co ho celé  studium mořili svými průšvihy.

Nejsem třídní, letos se toho určitě vyvaruju, říkám si na podzim.
Houby, houby, zlatá rybko.

Jak už jsem psala před časem, třetím rokem mám "na hlídání" školní časopis. Z podzimu si šéfredaktor pustil trochu pusu na špacír ve svém úvodníku a byl oheň na střeše (ředitelny). Náš bulvární plátek nám (kupodivu) nezakázali, ale dostala jsem danajský dar - milého šéfredaktora usměrňovat a vést.

Trochu jsme se o to podělili s Duchem svatým a po Vánocích mě šéfredaktor, který ještě o adventu klel jak pohan, překvapil prosbou o katechismus. Je neskutečné, co dokáže pár desátků růžence a jedna Orkova knížka pod stromečkem. Moje páteční nudné dvacetiminutové dozory na chodbě se změnily ve společné hloubání o nesmrtelnosti chrousta, předmanželské čistotě, Boží ironii a žebříčku hodnot.

 

 

 

Máme konec dubna, v pátek místo filozofické disputace okořeněné špetkou černého humoru bude poslední zvonění. Šéfredaktor vyklidil v šatně skříňku a na stole mi přistálo pár starých čísel našeho časopisu. Třídím si je podle ročníků, je toho za ty necelé čtyři roky 22 čísel. Misto pocitu dobře vykonané práce se (potvora) dostavila jen těžká nostalgie. Zase jsem se nechala ochočit...

 

Šéfredaktor se prý těší na nějakou pěknou četbu po maturitě (trochu mi teď větrá knihovničku), tak jsem zamířila do Cesty. (Pro co, tu psát nebudu, aby náhodou nepřišel o překvapení. Je všetečka zvědavá a na internetu čte kde co...)

Nějak se mi připletl do cesty Max Kašparů. Osobně ne, jen v knižní podobě. Tak jsem si udělala radost taky. Do čtení jsem se pustila hned cestou domů. O bludných kruzích a bludných kamenech naprosto přesně zapadá do našich pátečních dvacetiminutových debat o lidské hodnotě a jedinečnosti v Boží režii.

 

Bůh, na rozdíl od sériových výrobců, tvoří originály. Na celé planetě si nejsou dva stromy podobné. Stejně je tomu i s lidmi. Každý člověk je ideálním originálem. Možná někomu pomohou následující tři rady:

Neberte názory těch druhých na vaši osobu tak vážně!

Neberte tak často vážně ani sami sebe!

Mějte občas tendenci udělat si ze svých komplexů legraci!

Ženy, která z vás má komplex, přijďte domů, posaďte se doprostřed kuchyně a řekněte: "Pojďte se na mne všichni podívat. Jsem originální. Druhou takovou na světě nikde neuvidíte. A je to bez poplatků. V Paříži se na Monu Lisu platí. A já jsem také originál. Dokonce od většího Mistra, než jakým byl Leonardo da Vinci."

 

Knížku jsem doslova zhltla. A z té nostalgie jsem se asi (protentokrát) vypsala. Obojí doporučuji :)