Zhruba od deseti let se ve mně začala probouzet touha mít člověka, který by mi rozuměl, kterému bych mohla říct, co prožívám, jak se mám. Později jsem se dozvěděla o duchovním doprovázení. A moje touha rostla.

V dětství jsem chodila ke knězi, který byl moc přísný a nerozuměl mi. A moje touha mít kněze, který mi rozumí, se prohlubovala. Zpověď jsem vnímala jako velmi osobní a niternou záležitost. A taky důležitou pro můj život. Nicméně k tomuto knězi jsem chodila až do 18 let, protože jsem neuměla od něj odejít a říct, že budu chodit k někomu jinému. Po biřmování se to vyřešilo samo a já jsem začala pendlovat od kněze ke knězi, nevyhovovalo mi to, potřebovala jsem mít toho svého, který by mě doprovázel.

Zhruba ve dvaceti letech jsem se ocitla na Studijně-formačním kurzu. A tam jsem poprosila Pána, abych šla ke zpovědi ke knězi, který by mě mohl doprovázet. Stalo se tak. Byla jsem velmi šťastná. Tento kněz mi byl vzorem v modlitbě a radostném životě. Rok jsem za ním jezdila poctivě, pak odešel do jiné farnosti, a já jsem si nebyla jistá, jestli ještě za ním můžu jezdit a tak jsem za ním jezdila jen sporadicky. Tak to trvalo do mých 26 let. Nelíbilo se mi to, protože jsem potřebovala jezdit za ním častěji, ale nedokázala jsem říct, co potřebuju, ani se zeptat, jestli se něco změnilo tím, že přešel jinam.

Studovala jsem vysokou školu ve městě, kde probíhalo na biskupství Lectio divina. Přidala jsem se k nim a po nějakém čase (po půl roce) jsem kněze, který Lectio vedl, poprosila, jestli by mě nedoprovázel. V tom taky vidím velkou podporu Boží, protože já bych jinak za ním nepřišla. Nedokážu přijít za někým, koho vůbec neznám, nebo ho znám jen ze mší, zazvonit na faře a zeptat se.

foto: Anna Mátiková, FSP

Na našem druhém setkání mi řekl, že odchází jinam (asi 100km) a že záleží na mně, jak se rozhodnu. Věděla jsem, že je to moje jedinečná šance. Buď zůstanu u něj, nebo budu sama. V současné době odchází ještě dál, takže to k němu mám z domu 300km, ale jsem šťastná. Můžu za ním stále jezdit a nemám žádnou překážku, která by tomu zabraňovala.

Co pro mě znamená duchovní doprovázení? Vděčnost, že mám člověka, který se mnou jde životem, který na mě myslí, podpírá mě, modlí se za mě v hojnosti. Vnímám jej jako člověka, kterého do mého života poslal Bůh, protože má přesně ty dary a schopnosti, které potřebuji. Vyslechne mě, nemluví zbytečně, nazývá věci pravými jmény. Jedním slovem DAR.

U prvního zpovědníka jsem moc netušila, co to znamená duchovní doprovázení, teď už se přede mnou obrysy objevují. V mém případě je doprovázející kněz. Vyhovuje mi to, protože mám problémy se zpovědí, kněz může ošetřit i tuto stránku. Prostě se vyzpovídám u něj a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Zároveň o mně ví v širším kontextu, ví, proč to tak je. Později se v mém životě objevil ještě jeden kněz, který ví o mých potížích a můžu jít ke zpovědi i k němu, což se mi teď hodí.

Nejdůležitější a zároveň pro mě nejtěžší v duchovním doprovázení je naprostá otevřenost. Nic před ním neskrývat. V jednom životním období jsem byla ráda, že jsme měli nastavená pravidla, jak často se mám objevit, protože mě strašně prudilo jet takovou dálku, být tam hodinu a pak zase zpátky. A ještě vědomí, že nemůžu nic skrývat, že musím být otevřená, aby to doprovázení za něco stálo. A teď jsem nesmírně vděčná, protože jsme těžké roky překonali a já nyní z tohoto našeho setkávání nesmírně čerpám.