Chtěla bych se podělit o svoji čerstvou zkušenost. Možná to bude znít krkolomně, ale cítím potřebu to sepsat.


O pobožnosti prvních sobot, více tu, jsem slyšela už jako malá, od mojí maminky. 

Panna Maria se zjevila roku 1920 Lucii z Fatimy (v klášteře v Pontevedro) a řekla jí: Aspoň ty se přičiň, abys mě potěšila, a oznam všem lidem, že při smrti budu nablízku se všemi milostmi, které potřebují ke spáse těm, kdo po devět po sobě jdoucích prvních sobot v měsíci vykonají sv. zpověď, sv. přijímání, pomodlí se růženec a věnují mi čtvrthodinku na smír a při tom budou rozjímat o tajemstvích sv. růžence."

Ale nikdy jsem se nijak nepokoušela to plnit.. Zkoušela jsem chodit na mše první pátky, ale pak to taky nějak brzy zkrachovalo.

Rok 2015 byl pro mě rokem opravdových milostí a radostí. V dubnu se nám po bezproblémovém a pohodovém porodu narodila krásná holčička, a pár měsíců potom jsem v srdci pocítila velkou touhu, aby si můj muž našel cestu k Bohu. Musím se smutně přiznat, že od svatby do toho zhruba června, cca 4 roky jsem se plně věnovala rodině, a na Boha zbývalo jen opravdu málo času, a spíš jen rychlé střelné modlitby, a nedělní mše.. Člověk si ani nevšimne, a z horlivého křesťana se za pár dní může stát pěkně vlažný nekřesťan, nebo jak to líp napsat;). Došlo to až tak daleko, že když jsem si četla první přikázání - Miluj Pána Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí, tak jsem si pomyslela, ale vždyť ho vůbec nemiluji.. a jak ho mám vlastně vůbec milovat..?

Přes prázdniny probíhaly celý jeden týden v měsíci po celý den modlitby za moji nemocnou kamarádku, a já se rozhodla se přidat. Na každý den jsem se napsala na půl hodiny. Ta modlitba mi postupně otevírala oči - teda spíš to byl Bůh.. četla jsem Písmo.. pomalu mi srdce začalo zase hořet.. Před lety jsem se zasvětila Panně Marii (3. září), a vzpomněla jsem si na tu pobožnost 9 prvních sobot, a rozhodla jsem se, že si to zkusím splnit. Začala jsem se na každou první sobotu v měsíci moc těšit, a i když to někdy nebylo zrovna jednoduché tam být, tak jsem to zvládla, i když někdy to bylo docela úsměvné jak. Bydlíme na vesnici, a auto neřídím, takže jsem vlastně vždycky byla na někom závislá. Jednou to byla manželova maminka, jindy postarší sousedky..;-). Strašně mě pobavilo, jaký má Ježíš humor. Díky pobožnosti a díky mojí neschopnosti řídit auto se mnou manželova maminka začala pravidelně chodit do kostela, a i ke svaté zpovědi. Také jsem měla radost, že díky sv. zpovědi, Eucharistii a společnému růženci můžu získávat pro duše plnomocné odpustky.

V říjnu tady v našem společenství žen psala jedna z našich členek o zasvěcení dětí Panně Marii, ta myšlenka mě nadchla, a děti jsem zasvětila (naplánovala jsem si novénu k Panně Marii a zakončila ji jednu z těch prvních sobot). Dostávalo mě, jak si mě Panna Maria a Ježíš vedou.. Do toho se mi začaly dít takové "náhodičky". Cítila jsem, jak se mě Pán Bůh dotýká úplně hmatatelně. Třeba když jsem si jednou večer četla v Bibli, a tak mě to oslovilo, že jsem tu větu přečetla nahlas, a můj muž se zarazil a říkal, že přesně na to samé myslel dnes ráno, že ta věta ho napadla (přitom Bibli nečte..). V jedné supr knížce - Náherný psanec autor psal, že Ježíš s apoštolama mluvil "rybářskou řečí" - byli to rybáři - takže vtípky s výlovem ryb - událost, která je v evangeliu hned na začátku a potom po vzkříšení - je úplně skoro totožná - apoštolové celou noc nic nemůžou chytit, a přijde Ježíš a mají hned na jeho povel 153 ryb ;-), až se jim trhají sítě a poznají, že to je Pán - právě proto, že se jim toto už jednou stalo. No a ke mně - která mám ráda knihy, mluví prostě skrz ty knihy. Třeba něco někde čtu, a ten den otevřu jinou knihu, a tam je úplně to samé, nebo se ke mně ta myšlenka dostane jinudy - třeba na mši při kázání - žalmu.. Až mě z toho kolikrát mrazí. Jednou jsme asi hodinu v noci s manželem řešili vzkříšení těla po smrti, bavili jsme se o Eucharistii, no a další den při kázání pan farář úplně ty samé věci říkal. A to už není náhoda.

Jsem nadšená, a vím, že je to velká milost. Přirovnala bych to k pouti, jednou jde člověk na kopec, má krásný rozhled, spoustu věcí vidí.. a jindy jde temnou roklí.. a nevidí nic. Mně teď Ježíš dává zakoušet to první.. I když to není vždy nějak růžové, ale úplně hmatatelně cítím, jak si mě vede.. Zase si víc čtu, i duchovní literaturu, životy svatých, je v tom tolik moudrosti. Je krásný pozorovat jejich cestu, jejich zkušenosti s Bohem. Každému se Bůh dává poznat jinak. Přijde mi to krásné.

Poslední dvě první soboty si ze mě Ježíš opět "vystřelil". Pan farář mi zrušil večerní mši, kvůli pohřbům, a protože bych se jinam nedostala, tak jsem na kole vyrazila a jela na pohřební mši. Moc se mě to dotklo. Nebyla jsem na pohřbu snad 17 let.. a teď rovnou dva do 2 měsíců, (vlastně tři - ještě zemřela jedna paní sousedka). Tak moc mi tam došlo, jak je tu na zemi život krátký. Jak je všechno, i to krásné tu - pomíjivé a konečné. A jak důležité je, věřit Bohu a snažit se na sto procent, protože jde o všechno a času je málo.

Pobožnost ještě úplně splněnou nemám. Tato sobota byla moje osmá. V tuto neděli jsme oslavili neděli Božího milosrdenství, a já zakouším Jeho milosrdenství snad úplně všude. Bůh je dobrý, i když nám dává častokrát pocítit zkoušky.. (Dneska mě moc oslovil 1 list Petrův 3-4-5). Nyní čtu Deníček sv. Faustyny, a tak moc se mi líbí, jak Ježíš skrze Faustynu chce sdělit světu, že můžeme důvěřovat v Jeho nekonečné milosrdenství. V květnu se chystám, dá-li Pán, na pěší pouť do Přibyslavic, kam jsme v dětství chodívali s maminkou na poutě, cca 10 km. Moc se těším, až tam doputujem, moc se těším na jarní rozkvetlou přírodu, na to, až Bohu poděkuju za všechny milosti, které nám dává. Na to, až mu odevzdám všechny svoje přátele..rodinu..trápení i radosti.. a i když jsem to nijak neplánovala, ta pobožnost skončí v květnu, a den po mojí poslední sobotě bude neděle, bude to svátek Panny Marie - Prostřednice všech milostí ...

Zdá se to všechno jako happyend, ale konec to ještě rozhodně není.. můj muž zatím k Bohu cestu nenašel, stále hledá, a snad se mi zdá, že je ještě dál od Boha jak před rokem. Ale věřím tomu, a důvěřuju a věřím tomu, že Boha najde, i kdyby to mělo být až v nebi.. Moc se těším, až uvěří. Vlastně díky jeho "nevíře" jsem se znovu dostala k Bohu, k modlitbě.. Bůh si umí všecko použít!

A co vy? Přidáte se ke mně 7. května?

Panna Maria je ta nejlepší žena, matka, manželka ;-)