Jak někteří víte, strávila jsem týden v klášteře. Abych se nadechla, vzpamatovala a rozhlédla se. Po těch všech zmatcích, náročných týdnech, kdy jsem musela neustále něco řešit, pořád dokola někomu něco vysvětlovat.


Na stole ležela malinká knížečka O marnotratném otci od Angela Scarana. Otevřela jsem ji a hle, četla jsem: „ Cožpak může žena zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ (Iz. 49,15) A o kousek níž: „Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému hněvu, nezničím Efraima, protože jsem Bůh a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe.“ (Oz 11, 8-9)

Probudila se ve mně touha si knížku přečíst. Když jsem se ptala Matky představené, jestli si ji můžu přečíst, řekla mi: „Líbí se ti? Pořádně si ji prohlídni, já ti ji dám.“ Řekla jsem, že se mi líbí. I když jsem četla jen ty dva odstavce. Tak mi ji přinesla. Mám z ní velkou radost, i když je to knížka, která nutí k zamyšlení, nutí posunout se dál. Kdybych si z ní předtím přečetla víc, nejsem si jistá, jestli bych o ni tolik stála.

Dále jsem dostala čas, spoustu času pro sebe. Možnost povídat o tom, co se mi honí hlavou. Krásné jarní dny. Mohla jsem pozorovat, jak každý den víc a víc raší poupátka. Viděla jsem sovu a srnku. Na vlastní oči jsem spatřila přerod zimy v jaro. A to nejen kolem sebe, ale i v sobě. Procházela jsem se kolem přehrady, voda mě naprosto fascinuje ve všech podobách i skupenstvích. Byla jsem sama i s lidmi. Uzavřela se jedna kapitola mého života a může zase růst něco nového a krásného. Prožila jsem na vlastní kůži větu z Písma: „Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vstal z hrobu.“

Poprvé jsem okopávala záhonky, šla ven jen v tričku, jedla zmrzlinu. Vyzkoušela jsem si enkaustiku (poprvé), zpívala jsem v hojné míře, naučila se tři nové písničky a poslouchala příjemnou, Boha chválící, hudbu. Otrhávala staré květy sněženek. Koupila jsem si semínka bylinek. Mohla jsem být sama i s lidmi, vyprávět celý svůj životní příběh najednou.

Několikrát se mi stalo, že jsem se cítila sama, nebo se mi zdálo, že už je to dlouho, co jsem s někým nemluvila, a někdo za mnou přišel. Prožila jsem hluboké pochopení mojí složité životní situace. A není nad to, když jsem všechno, o čem jsem povídala, mohla nechat v kapli.

 

Uvědomila jsem si tři zásadní věty letošních Velikonoc:

„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen.“ (Lk 24, 5-6)

„Pro své slavné svaté rány, ať nás chrání a zachrání Kristus ukřižovaný.“ (Úvod liturgie Veliké noci, při zabodávání kadidlových zrn do velikonoční svíce)

„Jako smrt skrze člověka, tak skrze něj přišlo zmrtvýchvstání navěky, smrt zrušena skrze člověka, a navěky pro nás, pro nás, přišlo zmrtvýchvstání navěky. A jako s Adamem vše umírá, tak v Kristu Pánu vše znovu ožívá.“ (volně 1. Kor. 15, 21-22)

 

A nepřestávám být obdarovávaná ani po návratu domů. Třeba chápající referentkou na Úřadu práce.

                                 

 CHRISTUS VOSKRES! ALELUJA!!