Vážení a milí,

všichni, kterým jsem slíbila mail, i ti, kterým chci dát zprávu.

Kryštof se narodil na neděli Dobrého pastýře. Porod byl poněkud akčnější záležitost, protože do poslední chvíle se neotočil a šel nožičkama napřed. Doktoři už mi slibovali plánovaný císařský řez, ale já jsem v poslední chvíli tak nějak dostala z operace strach a chtěla to zkusit raději spontánně. Doktor v poradně už ho ve čtvrtek nepřeměřoval a dal mi čas do pondělka. Když jsem odcházela, ještě mi s úsměvem říkal, že bych neměla rodit v sobotu, protože pan primář, co slouží, nohama napřed nerodí, že by mě vzal na akutní císař.

V sobotu to vypadalo na porod, ale nakonec nepřišel, prostě Boží řízení. Takže jsem v neděli ráno skončila v péči dvou mladých doktorek. Přijeli jsme akorát, takže nebyl čas na nějaké velké zkoumání, takže na mě "vlítly", s celým personálem, co tam byl, a za 20 minut byl Kryštof na světě. Trochu se nám to protáhlo, takže se na konci lehce přidusil, ale dali ho do pořádku a následný ultrazvuk mozku neukázal žádné poškození.

Jsem moc vděčná, že to nakonec bylo takto, protože operace by se hojila dlouho, a takhle už jsem byla "fit" druhý den a mohla se o malého starat. Doktorky ale říkaly, že kdyby ho stihly ultrazvukem převážit, že by mě hned hnaly na aktuní císař, že tak velké dítě se přirozeně nohama napřed dnes už raději nerodí. Vnímala jsem - a později si přečetla na internetu -, že zvláště v oboru porodnictví to mají lékaři opravdu těžké, zvažují každé rozhodnutí, protože sebemenší "chyba/průšvih/..." může skončit několika milionovou žalobou.



Jestli jsem si ten den večer myslela, že už další dítě mít rozhodně nikdy nechci, kvůli té šílené bolesti, druhý den, když mi dali malého a jeho děsně trápilo bříško, takhle fyzická bolest úplně zmizela a nastoupila mnohem děsivější bolest, z toho, že mu není dobře a já mu nemůžu ulevit...

Malá vsuvka na odlehčení: budoucím matkám (ale i otcům), doporučuji již dnes začít s posilováním rukou a zad. Dítě se prostě dost pronese. Po hodinovém houpání už i Pepa nemůže. :)


Porodnice, aneb souboj individuum vs. systém. Jednotliví členové personálu byli opravdu úžasní, akorát systém jako celek mě příšerně stresoval. Na jednu stranu máte kojit, po dvou hodinách, v klidu, (ono to hned v klidu nejde). A na druhou stranu je potřeba dětem udělat milion skreeningů. Takže když se vám konečně podaří, aby se malý přisál, přiběhne sestra a HNED musíte vstát a běžet na vyšetření. Když už to bylo POČTVRTÉ za dopoledne, (navíc to "hned" je stejně relativní, protože čekáte na chodbě, až přijdete na řadu), rozbrečela jsem se. Na to mi mladá koupací sestra řekla: "Maminko, to nesmíte brečet, děťátko to vycítí a pak pláče taky." Jestli jsem měla někdy chuť někoho pořádně nakopnout, tak to byl ten moment. Takže když mě nechtěla doktorka standardní třetí den pustit domů, že jsem přece měla "těžký porod", moje nervy už vidinu dalšího dne v tomhle blázinici nevydržely. Tak jsem se odhodlala, vybrečela a pak jí přemluvila, aby mě pustila domů.


Takže o středy jsme doma. Je to hned jiné, Pepovy silné ruce zastanou spoustu věcí, já se můžu soustředit na kojení. Někdy je to lepší, někdy horší (na dnešek v noci řval (to není pláč, když bolí bříško, tak je to
vážně řev) a my nevěděli, zda z hladu, nebo z bolesti..), takže prosím v modlitbách za nás neochabujte. Nejhorší je pro mě ta nemožnost delšího spánku než dvě hodiny. Pepa udělá všechno, ale nakojit ho nemůže ;).

 

S pozdravem a přáním všeho dobrého

Maruška Benáková (Mia-Maru)

 

V Pardubicích 25. 4. 2016