Znáte japonskou legendu o papírových jeřábech (origami)? Slibuje tomu, kdo jich složí 1000, že se mu splní jakékoli přání. Tento papírový jeřáb se stal symbolem míru po té, co je malá holčička Sadako Sasaki, která byla vystavena radiaci při výbuchu v Hirošimě a onemocněla leukémií, začala skládat, aby se uzdravila. Její příběh se dostal mezi lidi a z různých koutů světa jí děti začaly posílat jeřáby, aby jí k té tisícovce pomohly…


V létě 2008 jsem prožívala určitou krizi a v jednu chvíli jsem také začala skládat jeřáby. Ne, že bych věřila japonským legendám, ale mám ráda origami a aspoň jsem se zabavila. Od té doby mám k jeřábům vřelý vztah. Můj příspěvek se však týká léta 2009 a mé zkušenosti s Boží pomocí, která je odlišná od našich představ, ale dalece je přesahuje.

Ve školním roce 2008/2009 jsem bydlela v domě u Apolináře, kde měla komunita Chemin Neuf bydlení pro mladé lidi. Ten rok společného bydlení, misie, modlitby apod. byl nádherný a hodně mi dal. Ke konci roku jsem však začínala váhat, zda zde bydlet ještě další rok nebo si najít samostatné bydlení, kde bych byla více „svým pánem“ a mohla víc jezdit domů. V létě jsem měla namířeno už poněkolikáté na křesťanský festival mládeže do francouzského Hautecombe a po něm na ignaciánská duchovní cvičení do Montagnieu – 7 dní naprostého mlčení, přednášek, modliteb, mší svatých a jedné hodiny duchovního doprovázení denně. Řešila jsem tam nejrůznější věci a dostalo se i na otázku, zda u Apolináře zůstat, či ne. Modlila jsem se za rozlišení už několikátý den a před večerní modlitbou jsem poprosila o znamení. Rozhodla jsem se zvolit tu těžší cestu, aby to bylo fér. Chtělo se mi totiž od Apolináře spíš odejít. Řekla jsem tedy: Pane, jestli mám odejít, tak prosím, ať během večerních chval v kapli přiletí do kaple nějaký pták (dveře bývaly otevřené), nebo ať se čtou nějaké texty o ptácích, písně apod. Nevím, proč mě napadl zrovna pták.

Ke konci společné modlitby jsem začínala být nervózní. Cítila jsem, jak ve mně narůstá touha z Apolináře odejít. Ale nikde žádný pták, ani živý, ani v písni… Po modlitbě jsem se vracela na pokoj, trochu zklamaně a začaly mi téct slzy. „Jestli to má tak opravdu být, zůstanu u Apolináře.“ V jednu chvíli jsem se chtěla na všechno vykašlat, ale byla jsem si vědoma, že když člověk žádá o znamení, bylo by vrcholně nepatřičné (možná až rouhačské) dělat, že vlastně o nic nejde. A tak jsem řekla „Důvěřuji, že víš, co je pro mě nejlepší.“ … Těsně před spaním, stále lehce smutná, jsem si řekla, že si přečtu ještě něco z Písma, na povzbuzení. Otevřela jsem svoji Bibli a nedopatřením se z obalu vysypalo všechno, co jsem tam měla schované: záložky, obrázky, … a byl tam. Malý modrý papírový jeřáb. (Ten, kterého jsem si schovala z výzdoby poslední slavnostní večeře na festivalu.) Pak už tekly jen slzy štěstí… Druhý den jsem to ještě zkonzultovala s mojí duchovní doprovázející, která mě povzbudila v tom, že jsem si situaci vyložila správně. Z Apolináře jsem tedy odešla, a i když se mi po společném životě občas zastesklo, věděla jsem, že jsem na správném místě, tam kde mám být.


Naučila jsem se tím důvěře. Akceptovat i to, co mi není ze začátku příjemné, pohodlné apod., když věřím, že to tak být má. Pak totiž přichází „překvapení“, nenadálé řešení, milá změna, … Někdy dříve, někdy později. Některé situace jsou těžké stále, ale tahle jistota, že Bůh mě neopouští, mi pomáhá, i v těch nejtěžších chvílích, kdy panikařím. Skrývá se někde hluboko v srdci. Někdy si říkám, že je možná až příliš hluboko, ale díky Bohu za ni.



 Moji první původní jeřáby z roku 2008, kteří v mém bývalém pokoji u našich visí dodnes.