Poslední dobou píšu na blog možná až příliš často. Je to jednak tím, že mám zatím relativně dost času, když miminko spí, ale zejména tím, že jsem se najednou ocitla v tichu. Téměř až do porodu bylo mé životní tempo spíš rychlejší: práce, škola, časopis apod., spousta lidí kolem mě. Měla jsem to ráda, ačkoli to bylo občas stresující. A teď? Většinu času sama s malým. Bezpečí našeho bytu, občasné návštěvy u babiček či kamarádů, procházky do přírody. Najednou tolik klidu kolem mě, tolik ticha.

V tichu mluví Bůh, říká se, a je to určitě pravda. V tichu se ale vynořuje také všechno to, co zůstává v srdci. Co je třeba už dlouho a my si toho právě nevšímáme. Momentálně jsem plná vzpomínek, každé místo, každá věc, každá tichá procházka přinese vzpomínku: na člověka, situaci. Jsou to vzpomínky vesměs krásné, ale někdy i bolavé, buď tím, jak bolely tehdy, nebo tím, že je mi líto, že už se nebudou opakovat. Někteří lidé z mého života odešli, dost vztahů se proměnilo. Většinou cítím radost, vděčnost, ale někdy převládá smutek. Někdy je takový ten tichý smutek, co patří k životu, ale někdy se probudí hněv, pocit ponížení, křivdy, nepochopení.

Vzpomněla jsem si na jednu velikonoční promluvu. Na bílou sobotu, kdy Ježíš sestupuje do podzemí, sestupuje také do hrobů našeho nitra, do všeho, co v nás ještě není uzdravené, co někde tleje.

Přichází jaro, za chvíli léto. Doba výletů, přírody. Přeji sobě i všem, abychom do toho, co přináší ticho, zvali Boha. Abychom děkovali za krásu a prožívali uzdravení toho, co uzdravit potřebuje.

Zahrady pod Pražským hradem. Z jedné jarní procházky před rokem.

P. S. Také si – znovu a opět – připomínám potřebu žít přítomností. Prožívat chvíle, které jsou teď, abychom jednou ve vzpomínkách nelitovali, že jsme jimi jen tak „prolétly“.