Je věčnost "až někdy"? Nebo je reálně přítomná tady, jen to její "teď" je jiné a nehmatatelné v našem chápání omezeném časem? A co to vůbec je? Marně se snažím alespoň zahlédnout nějaký náznak, který by napověděl.
A přece.
 
Bydlím ve starém domě. Prý byl postavený kolem roku 1900 dědečkem mojí babičky. Pak se opravoval po válce a to bylo naposledy, co se tady stavebně něco pohnulo. Můj pradědeček vyměnil původní úzká a vysoká okna za klasické "kastláče", na kterých jsou dodnes držáčky na vlaječky - vzpomínáte?. O těch štíhlých oknech svědčí klenby ve zdivu nekorespondující se současným rozměrem oken. Dům nemá fasádu, podezdívka odpadává, jak ji kdysi nějaký předek odřezal, aby mohl odizolovat zeď. Pak ji postavil "jen jako" a ona prostě časem napůl odpadla.
 
Před 11 lety jsem v tomhle domě, který patří do stovky nejstarších v našem městě, začala budovat vlastní bydlení. Konkrétně v podkroví - v přízemí se jaksi zastavil čas. Vsup máme udělaný v bývalém chlévě. Teď na lidi, kteří k nám přicházejí poprvé, často působí jako gotická katedrála. Světlý chladný prostor se schodištěm, který je vysoký lehce přes 8 metrů.
 
V zimě "katedrálu" jen temperujeme, aby nezamrzla, takže se musím přiznat, že tam ani moc neuklízím. Bleskově seskládám boty, zametu podlahu a tím to tak končí. Je mi tam prostě zima a navíc tam v krátkých zimních dnech nedopadá ani moc světla. Za to teď s přicházejícím jarem je tam o poznání vlídněji. Dá se otevřít nahoře okno, dole dveře a nechat proudit svěží jarní vzduch prosycený vůní zahrady. A taky si to koleduje o generální úklid. A tak jsem se do něj o víkendu pustila.
 
Ometala jsem všechny ty pavučiny (strašná práce), drhla okna, vymetala zákoutí pod schody, třídila co vyhodit a co zanechat. Nezdá se to, ale práce (a zbytečností) se tam nahromadilo fakt hodně. Napřed jsem nadávala, že mi to byl čert dlužnej. Dolehla na mě únava z toho šíleného sprintu mezi manželem, třemi syny, starým domem, stavbou, obří zahradou a zaměstnáním. Chtělo se mi se vším praštit a odstěhovat se někam do bytu, kde tak maximálně musím umýt nádobí. A pak jsem si vybavila, s jakou láskou jsem před lety seděla v téhle dřív vlhké díře bez oken na vyrovnaných cihlách, měla roztažené nohy, abych nemačkala naše 7 měsíců živé miminko uvnitř a drhla maltu z cihel, které jsme chtěli použít o metr jinde (člověk by neřekl, co dá práce přesunout o 90 cm jednu hloupou zeď). Byla jsem špinavá, upocená, zaprášená a zmrzlá. Teď jsem byla relativně čistá, v teple a místo zednické lžíce a kladiva jsem měla smeták a hadru. Vybavil se mi Izaiáš: "Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?" (Iz 43,19) a uvědomila jsem si, že právě to jsou možná ty záblesky věčnosti - paralely, která je přítomná, ale nám neuchopitelná.
 

 

Uvědomila jsem si, co všechno tady raší a roste. To miminko, co mi tehdy komplikovalo ohýbání, právě vedle opečovává nejmladšího brášku a staví spolu vlakodráhu. Za pár týdnů si přinese už druhé vysvědčení. Ohromným způsobem se posunulo naše manželství. Denně se učím brát všední činnosti z lásky. Z lásky k dětem zaplácávám své plíce jemným prachem sádrokartonů a přitom vím, že to hezké nevydrží ani týden. Z lásky k manželovi trpělivě žehlím košile, byť bych mu mohla koupit nemačkavé, ve kterých by mu ale nebylo hezky. Z lásky k sobě si dávám záležet na přípravě kávy tak, jak ji mám ráda.
 

Nezůstává za mnou kafe ani dobrý pocit z něj, nezůstává ani upravený a uklizený dům. I ta tráva - potvora - roste rychleji, než ji stíhám sekat. Ale zůstává vědomí, že tady opravdu NĚCO raší. A že to NĚCO je dost možná odrazem věčnosti, protože Bůh tvoří z lásky a neúnavně, zatímco na mně ta únava přece jen znát často je.


 

(omluvte prosím špatnou kvalitu první fotografie - nic ostřejšího jsem za deště mobilem pořídit nedokázala)

pozn. redakčne editováno