Je věčnost "až někdy"? Nebo je reálně přítomná tady, jen to její "teď" je jiné a nehmatatelné v našem chápání omezeném časem? A co to vůbec je? Marně se snažím alespoň zahlédnout nějaký náznak, který by napověděl.
A přece.
Ometala jsem všechny ty pavučiny (strašná práce), drhla okna, vymetala zákoutí pod schody, třídila co vyhodit a co zanechat. Nezdá se to, ale práce (a zbytečností) se tam nahromadilo fakt hodně. Napřed jsem nadávala, že mi to byl čert dlužnej. Dolehla na mě únava z toho šíleného sprintu mezi manželem, třemi syny, starým domem, stavbou, obří zahradou a zaměstnáním. Chtělo se mi se vším praštit a odstěhovat se někam do bytu, kde tak maximálně musím umýt nádobí. A pak jsem si vybavila, s jakou láskou jsem před lety seděla v téhle dřív vlhké díře bez oken na vyrovnaných cihlách, měla roztažené nohy, abych nemačkala naše 7 měsíců živé miminko uvnitř a drhla maltu z cihel, které jsme chtěli použít o metr jinde (člověk by neřekl, co dá práce přesunout o 90 cm jednu hloupou zeď). Byla jsem špinavá, upocená, zaprášená a zmrzlá. Teď jsem byla relativně čistá, v teple a místo zednické lžíce a kladiva jsem měla smeták a hadru. Vybavil se mi Izaiáš: "Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?" (Iz 43,19) a uvědomila jsem si, že právě to jsou možná ty záblesky věčnosti - paralely, která je přítomná, ale nám neuchopitelná.
Uvědomila jsem si, co všechno tady raší a roste. To miminko, co mi tehdy komplikovalo ohýbání, právě vedle opečovává nejmladšího brášku a staví spolu vlakodráhu. Za pár týdnů si přinese už druhé vysvědčení. Ohromným způsobem se posunulo naše manželství. Denně se učím brát všední činnosti z lásky. Z lásky k dětem zaplácávám své plíce jemným prachem sádrokartonů a přitom vím, že to hezké nevydrží ani týden. Z lásky k manželovi trpělivě žehlím košile, byť bych mu mohla koupit nemačkavé, ve kterých by mu ale nebylo hezky. Z lásky k sobě si dávám záležet na přípravě kávy tak, jak ji mám ráda.
Nezůstává za mnou kafe ani dobrý pocit z něj, nezůstává ani upravený a uklizený dům. I ta tráva - potvora - roste rychleji, než ji stíhám sekat. Ale zůstává vědomí, že tady opravdu NĚCO raší. A že to NĚCO je dost možná odrazem věčnosti, protože Bůh tvoří z lásky a neúnavně, zatímco na mně ta únava přece jen znát často je.
(omluvte prosím špatnou kvalitu první fotografie - nic ostřejšího jsem za deště mobilem pořídit nedokázala)
pozn. redakčne editováno
Krásný článek, Jani!!!
To je pohlazení pro duši.
To je motivace :-) Nám se to stěhování přeci jen konečně pohne (dá-li Pánbůh, už se nám píše smlouva) a mě začíná děsit, kolik věcí bude třeba vyklidit. Ale bude se to jistě uklízet krásně :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.