V rámci lednové diskuze ohledně odívání se mi najednou něco v hlavě semlelo a já ze signálů na nějaký čas doslova „utekla“. Musela jsem si je dokonce vymazat z historie procházení, na počítači, na mobilu apod. Když jsem se pak zpětně zamýšlela nad důvodem své poněkud velmi silně přehnané reakce, přenesla jsem se mimo jiné do dětství.


(c)jzool:quarrel, creative commons, flickrs.com

Když mi bylo něco po dvanácti letech, měli naši krátké, ale intenzivní období manželské krize a často se hádali, i před námi dětmi (jsem nejstarší ze tří). Od spolužáků a kamarádů jsem věděla, že asi všichni rodiče se někdy nějak hádají, takže to není žádná velká tragédie. Ale prožívala jsem to velmi intenzivně, zvlášť proto, že jsem často s jedním i druhým mluvila a získala jsem dojem, že jde především! o jedno velké nedorozumění. Neměli zas tak odlišné cíle, ale možná byli unavení, co já vím, ale jako by nebyli schopni vnímat, co ten druhý říká, byli hrozně citliví na „tón hlasu“ toho druhého, … Bylo mi to tedy hrozně líto, protože jsem měla (asi takový klasický dětský) pocit, že kdyby se trochu víc snažili pochopit se, bylo by všechno jinak.

Od té doby mám velký strach, respekt, nevímjaktonazvat, z nedorozumění. Jakmile ho začnu nějak vnímat, a převáží ve mně strach, že se to nezvládne překonat, hrozně znervózním, až k fyzické nevolnosti. V minulosti mě to trápilo hodně. Jít do konfrontace, vyměňovat si názory, „hádat se“ a totéž snášet i u druhých, mě trpělivě „naučil“ až můj manžel, moji blízcí přátelé a nakonec vlastně i moji rodiče. Přesto stále nemám ráda (špatně fyzicky snáším), když se ve škole nebo na pracovišti někdo pohádá apod. Ale pravděpodobně to takhle nemám jediná a to vědomí mě vede k otázce na vás ostatní, jak v pozici rodičů, tak v pozici „dětí“, i když už dospělých.

Jaký máte názor / nebo už vyzkoušený „recept“ na hádání před dětmi? Do kolika let by se tomu měli rodiče úplně vyhnout? A je to v praxi možné?

Četla jsem kdysi „radu“, že hádat se před dětmi je možné (ostatně musí zjistit, že i neshody k životu patří), ale že by v tom případě měla následovat i nějaká forma vzájemného odpuštění před dětmi (aby věděly, že k životu patří smíření, a že je nezbytné). Úplně si to neumím přestavit v reální situaci. Říkala jsem si, že by třeba mohlo stačit, že dítě vidí, že i když se rodiče občas pohádají, mají se opravdu rádi, mají se v úctě a projevují si lásku tak nějak „běžně“. Ale myšlenka na nějaký „konkrétní projev“ smíření mi přijde dobrá. 

Pozn.: Slovem hádání mám na mysli takový „střed“, nejde o chorobné fyzické násilí či slovní napadání (např. sprostě), ale taky už nejde jen o poklidnou debatu či hledání kompromisu.

pozn. redakčne editováno