Stalo se mi to minulý týden. A stává se mi to v životě vlastně pravidelně. Můj příspěvek nemá žádnou extra pointu, spíš by mě zajímala vaše zkušenost.

Mám velké štěstí, po porodu se mě ujala celá rodina: vaření, úklid, praní, houpání... Když jsem si řekla, byli tu pomocníci. Hlavně tchýně, která pracuje ve stejné budově, kde bydlíme. Je třeba říct, že má tchýně patří k těm velmi hodným. Vůbec nestojí "proti mě", naopak, vede svého syna k větší pozornosti a empatii ke mně.

A právě ona mi, minulé úterý, kdy jsem jen polomrtvě ležela v posteli s pláčem, že nic nezvládám, řekla: Marusko, musíme si promluvit. A dala mi pár rad: mýt nádobí hned, nutně chodit aspoň jednou denně s kočárkem ven na vzduch a sluníčko, přestat jíst sladké kompoty a začít kvalitní stravu. ... V první chvíli jsem měla chuť brečet ještě víc, jak mi může tohle říkat, když já jsem teď strašně velká chudinka... Ale rozleželo se mi to v hlavě, začala jsem a ejhle, funguje to.

Ten impuls "zvednout zadek" (snad to není příliš hrubé, u nás to tak říkáme), jsem opravdu potřebovala. Samozřejmě mi pomáhá i nadále, přeci jen mám šestinedělí, ale já se aktivně snažím také sama a prospívá mi to.

Podobná věc se mi stala v životě víckrát. Byla jsem opravdu "chudinka" a nějaký člověk mi pomáhal, nechal mě vyplakat, byl tu pro mě. Na čas převzal i mé povinnosti. Ale za nějakou dobu mi řekl: konec pláče, je třeba začít XY. (Dosaďte si dle situace.)

Jsem za tuhle zkušenost moc vděčná, protože věřím, že obě tyhle etapy jsou důležité a myslím, že je třeba vnímavé srdce, abychom viděli, kdy druhého konejšit a kdy postrčit, aby mu přílišné setrvávání v jedné či druhé spíš neublížilo.

pozn. psáno z mobilu