Fasicnuje mě pozorovat našeho skoro tříletého syna a naši roční holčičku.

Neustále mě něčím „dostávají“. Třeba když chce syn pustit na mobilu pohádku, je tak umanutý, že neustále tátovi dokola opakuje, že ji chce pustit. Já už bych se asi neudržela a trošku bych i zvýšila hlas, ale můj muž ten ne… Časem se občas nechá ukecat. A pohádku opravdu pustí. Ale proč to píšu? Nemáme být jako malé děti? Není to tam v Písmu náhodou napsané? Prostě Boha ukecávat, opakovat mu tu věc, za kterou prosím do úmoru, pořád a pořád a dokola, až ho tím tak naštvu, že moji prosbu splní? 

No a ještě lepší je naše dcerka. Sedím si tak na posteli a ona mi přileze k nohám, s tím nejroztomilejším výrazem ve tváři se na mě podívá a začne ke mně zvedat ručičky. To je prostě neodolatelné a hned ji s radostí pochovám.

A co takové nemluvně? To jen leží, křičí jak tur – a stejně ten rodič IHNED přiběhne a děťátko pochová a dělá vše pro to, aby jej utišil.

Nemáme náhodou takhle nějak kňourat, opakovat, natahovat ručky, křičet, radovat se, prostě jen tak být… před naším Otcem?

Strašně ráda si teď při modlitbě představuju, že mě Ježíš ze země zvedne do náruče a já jsem přitisknutá na Jeho srdci...

„Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království.“ (Mt 18,3)