Řekla bych o sobě, že jsem spíš jemný a citlivý člověk, Mám ráda sukně, něžné šaty, květiny, motýly, romantickou hudbu, klavír, přírodu, čaj a horkou čokoládu s kamarády, … Mám ovšem také ráda motorky, tygry, latinsko-americké tance a červené šaty.


Včera jsem se byla projet na skútru, který jsme o víkendu koupili, a bylo to neuvěřitelné. Vzduch po dešti voněl a bylo takové to zvláštní světlo. Ačkoli nejezdím nijak divoce, protože se přece jen bojím, v mé představě jsem jela jako vítr a postupně přicházely další představy. Už jsem pod sebou neměla stopětadvacítku skútr, ale pořádnou šestistovkovou motorku, která hřměla. Moje kožená bunda a rukavice (ve skutečnosti má ošuntělá větrovka) se na slunci leskly, motor burácel a mně patřil svět. Svoboda, volnost, vítězství. Když jsem dojela a sundala helmu, vyklouzly z pod ní dlouhé vlasy, jako v reklamě (ve skutečnosti se mi tam jen zaklínila pinetka na mých už tři dny nemytých vlasech, zatím s dítětem příliš nestíhám).

Nevím, čím je to přesně, ale někdy se ve mně něco takového probudí, něco divokého a živelného. S manželem tančíme tak maximálně ploužák (nemá tancování rád), ale v mých představách někdy lítáme po parketu v rytmu salsy nebo tanga. Jestli znáte klip od Ed Sheerana k písni Thinking Out Loud (zde), tak přesně takový tanec je můj sen.

Někdy to jde ještě dál, představuju si, jak krásně učesaná v červených elegantních šatech a botách na podpatcích (ve skutečnosti bych vypadala spíš směšně, na podpatcích chodit neumím) vstupuji do velkého sálu a pohledy všech směřují ke mně (asi jako v reklamě na mattonku). Jsem královna.


Zajímalo by mě, kde se takové představy berou. Má je každá žena? Je to zdravá vášeň nebo pozůstatek hříchu? Pramení z toho, čím nejsem a chtěla bych být? Nebo čím jsem, ale bojím se tím být? A nebo to jen tak občas patří k životu? ...?

Clematis, neboli plamének u našich na zahradě.

Naše Piaggio. Bílé, jak jsem vždy snila.