Někdo má štěstí, že si svou tchyní, tchánem, švagrovými i švagry dobře rozumí. Ale ne vždycky se "to" povede.


Třeba moje kamarádka, říkejme jí třeba Maruška. Vzala si kluka z rodiny, kde tatínek do kostela chodil, maminka ne. Nejdůležitějším kritériem pro rozhodováním v rodině manžela bylo: "Co tomu řeknou lidi." A to je někdy dosti svazující kritérium. Maruška byla zvyklá na upřímnost, ale v manželově rodině se problémy raději zametaly pod koberec, než aby se řešily. Tchyně jí nedokázala říkat věci do očí, ale vzkazovala nepříjemnosti po manželovi. Maruška zase nechtěla tchyni ranit, tak raději na vše přikyvovala. Manžela měla ráda, ale se švagrovou si nerozuměla. Byla vdaná už potřetí a děti opustila, když jim bylo 9 a 12 let. Časem přišly další "pecky". Starší synovec uzavřel registrované partnerství, mladší byl už poněkolikáté ve vězení. Musela se naučit, že o některých věcech se zkrátka v rodině partnera neumluví. Těžké bylo, aby Maruška na sebe nepřebírala odpovědnost, která jí nepatří.

Ve svém vlastním manželství ale chtěla, aby vládla otevřenost, aby si s manželem všechno důležité dokázali říct a řešili to spolu. Sama si musela uvědomit, že její rodinou už je její muž a ne rodina původní, ke které byla dost připoutaná. Nebylo vůbec snadné rozdělit čas mezi příbuzné, přátelé, zájmy a záliby. Neupřednostňovat vlastní rodinu před rodinou manžela.

Když se dva lidé vezmou, je to jako když se setkají dvě planety. Rozdíly začínají třeba hygienickými zvyky, přes slavení svátků a končí úplně rozdílnými názory na nakládání s penězi či propastné rozdíly v komunikaci.

Je to práce na celý život. Zestárla Maruščina tchýně i její vlastní rodiče a je tu nová situace. Je třeba usměrnit manžela, aby dbal na to, že vztahy budou vždy na prvním místě a teprve na druhém zájmy a koníčky.