V neděli 22. května slavíme Slavnost Nejsvětější Trojice. Hned po Velikonocích je to můj nejoblíbenější čas liturgického roku. Nebylo tomu tak vždy. Vyrůstala jsem ve věřící rodině, takže to, že je náš Bůh Trojjediný, byla jaksi samozřejmost, ale neplynulo z toho pro mě nic zásadně zvláštního. To se ovšem změnilo ve třetím ročníku mého studia katolické teologie. Hodiny trinitologie – nauky o Trojici ­– s panem profesorem C. V. Pospíšilem mě naprosto uchvátily, a to, co v nich zaznělo, nebylo už jen učební látkou, ale začalo proměňovat můj život.

V tomto příspěvku nepůjde o nic velkého, nemá jít o teologické pojednání, protože ačkoli bych ho měla být na základě svého vzdělání schopna, můj mozek spal za poslední měsíc v kuse nejdéle dvě hodiny. Takže se předem omlouvám za nedotaženosti nebo nejasnosti. Jde mi spíše o připomenutí (si) některých krásných skutečností, které z Boží trojjedinosti vyplývají. Profesor Pospíšil vždy připomínal, že je toto tajemství poněkud opomíjeno, pro svoji obtížnou pochopitelnost, a že je to velká škoda, protože právě to, jaký je náš Bůh, má zásadní vliv na náš každodenní život – ostatně, jsme stvořeni k jeho obrazu.

Za základní body považuji tyto dva:

1) Společenství, vztahovost: Možná se těmito slovy někdy příliš plýtvá, že můžeme mít pocit být tou neustálou „nutností vztahů“ unaveni. Ale náš Bůh prostě není sám, nebyl a nikdy být nemůže. Stejně tak i člověk je povolán k životu ve vztahu (k Bohu, k lidem, k sobě, ke světu).

2) Respekt k individualitě: Ačkoli je Bůh společenstvím, v tomto společenství nezaniká individualita, jedinečnost. Trojice není nějakou „smíchaninou“ Otce, Syna a Ducha. V teologii se používá pro popis to, že Otec není Syn ani Duch, Syn není Otec ani Duch, Duch není Otec ani Syn. -> Ačkoli jsou v dokonalé jednotě, každý zůstává sám sebou.

Myslím, že tyto body jsou nádherným vzorem pro každé lidské společenství, rodinu, farnost, školu, … (V dnešní době zejména k tématu soužití různých kultur.) Jak se naučit žít spolu tak, aby byla zachována specifika každého zúčastněného a zároveň jsme spolu žili v jednotě – v rámci společných hodnot? Na zemi toho jistě plně dosáhnout nelze, ale stále můžeme upírat svůj zrak na Trojici.

Dalším důležitým slovem se mi jeví „vyváženost“. Jde o soulad (možná zdánlivých) protikladů, např. spravedlnost a milost, nebo již zmíněné společenství a individualita, naslouchání zákonu a vedení Duchem, zachování tradice a otevřenost pro nové prvky apod. Nejde o nějaký laciný kompromis, že bychom byli takoví „nijací“, chápu to spíše jako učení se slaďovat, zapojovat do života, všechny dobré aspekty. Nespokojit se s prostým přidáním se na jednu či druhou stranu (sporu), ale poctivě, i když třeba pomalu, hledat styčné body, společnou řeč. Řečeno obrazně, vzít vždy v potaz, že je jeden – a zároveň tři.

Zdroj: Wikimedia Commons, více zde.

Zde na Signálech se tématu Trojice věnuje – co vím – otec Karel Skočovský (ToB), zejména v souvislosti s rodinou. Např. zde.

K modlitbě o tomto víkendu, nebo kdykoli jindy, je možné použít např. poklady k meditaci ikony Trojice ruského ikonopisce Andreje Rubleva: zde. (Samotný výklad k jednotlivým symbolům na ikoně začíná níže na stránce pod tímto nadpisem: SYMBOLICKÉ ZOBRAZENÍ NEVIDITELNÝCH SKUTEČNOSTÍ).

Kniha profesora Pospíšila: Jako v nebi, tak i na zemi, informace např. zde. Je poněkud tlustá, ale stojí za (byť i pomalé a opakované) přečtení. Ve spolupráci s rádiem Proglas vznikl na základě této knihy pořad Úvod do teologie Trojjediného Boha, dostupný na mp3 (myslím, že za 50 Kč).