Příběh o jednom nelehkém rozhodnutí

,,Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let..."

Mně bylo tehdá 18 let, do té doby nezadaná a toužící po velké lásce z románů. Seznámili jsme se na setkání mládeže, další rok se jen tak míjeli. Řekla jsem si, že je to fajn kluk, poprosila jsem ho o číslo ICQ, tehdy hodně frčelo. On mě za několik měsíců poprosil o fotku...Nebylo to jako blesk z čistého nebe. Láska pomalu vzkvétala a možná právě proto jsem byla pak do něj bláznivě zamilovaná asi 4 roky. O ruku mě požádal, aniž by předtím věděl, že se to stane zrovna ten večer, v jednom kostele, kde jsme byli jen my dva a slabé světlo osvěcovalo svatostánek. Zásnubní prstýnek nosil pro jistotu u sebe už několik dní před tím. Přesně do pěti let a do dne jsme se brali.

O čem jsem přemýšlela před svatbou? Moc jsem se těšila, že budeme konečně spolu bydlet. Všem nesezdaným párům doporučuju, ať si na to společné bydlení počkají opravdu až do svatby, stojí to za to!!!

Náš život jsem si kreslila velmi růžově a kdykoliv by se přehnala nějaká bouře, spolu všechno zvládneme a vyřešíme.

Jako každá nevěsta jsem si libovala ve vybírání šatů (je to přece jen jednou za život). Navštívila jsem hned několik salónů. Přípravy na svatbu probíhaly v poklidu. Řekli jsme si, že nebudeme rodiče finančně zatěžovat velkou svatbou, protože jsme oba z vícero sourozenců. Veškeré věci jsme si nachystali sami, od svatebních oznámení, po načančání sálu.

Asi měsíc před naším sňatkem se stalo něco nečekaného. Tatínek onemocněl, byl převezen na JIP a jeho stav byl velmi vážný. Nedalo se dělat nic jiného než čekat, jak se bude nemoc vyvíjet.

A tak měl každý v očích otázku - Zrušit svatbu nebo přeložit na ,,jindy?" Byly to těžké časy, přesto jsme se rozhodli, že svatbu uděláme v termínu, na kterém jsme měli už vše objednané a zařízené. Stále jsem doufala, že by doktoři tatínka pustili alespoň na obřad. Nebylo to však reálné.

V pátek před dnem D jsme s naším knězem jeli za tatínkem, aby nám udělil své rodičovské požehnání. Nebylo to doma v obýváku, ale v proskleném pokoji na JIPce. Místo černého obleku s kravatou měl oblečeného tzv. andělíčka a my místo svatebních šatů na sobě měli zelené pláště s ústenkami. Asi nemusím psát, jak to bylo emotivní...

Celou noc jsem oka nezamhouřila. Nevím, jak ostatní nevěsty, ale já jsem byla velmi nervózní. K oltáři mě vedl můj jediný bráška, za svědka mi byla moje sestra, která mi ,,jistila záda." Sedět uprostřed kostela před zraky všech přítomných mi vážně nedělalo dobře. Zhluboka jsem dýchala. Kolegyně - zdravotní sestry mi později říkaly, že to muselo se mnou každou chvíli seknout. Neseklo! Dokonce i slavnostní slib jsem řekla pomalu a důstojně. Po té ze mě spadlo několik kamenů. Od té chvíle, co jsme si vyměnili prstýnky, jsem si začala obřad užívat.

Den utekl hrozně rychle, focení, návštěva v nemocnici a byl večer. Vtipná tombola, tanec, poznávací hra, mimochodem, poznali jsme se i se zavázanýma očima. Pak čepení a rozloučení s hosty. Byl to tak náročný den, že jsem byla ráda, že skončil.

Tatínkův stav se týden od týdne lepšil. Krátce po svatbě byl převezen na standart. Časem jsme se dočkali i jeho příjezdu domů. Nyní už nemá ani chodítko, ani berle. No, právě slyším, že venku řeže dříví na cirgulárce :-D Nejeden sedmdesátník by mu mohl závidět jeho vitalitu.

Za 9 měsíců po svatbě se nám narodil syn. Vůbec nám nevadí, že jsme se ten 1. rok nesžívali sami s sebou, stejně nevím dodnes, co to pořádně znamená. Díky té ,,předsvatební" zkoušce jsme si mohli lépe uvědomit, na čem v životě opravdu záleží.

Těšíme se ze svých dětí a vážíme si každé volné chvilky, kdy můžeme být spolu. Je pro nás velké požehnání, co prožíváme tady a teď. Jsem šťastná. Děkuji Ti!