Byla poptávka po článku o bývání... zřejmě to nebude zrovna to, co bylo žádáno, ale máte ho mít.

Když si moji rodiče kupovali kachličky do koupelny, měli možnost vybrat si pouze ze dvou druhů kachliček. Navíc od každého druhu neměli dostatečný počet kusů, takže museli vzít oboje dvoje, aby jich měli dost. To, zda to ladilo či neladilo, se prostě neřešilo. Tatínek – obkladač – aktivně obložil koupelku po dobu přítomnosti mé maminky v porodnici. Když přijela domů, myslela, že se zhroutí a tatínek málem musel koupelnu obouchat. Nakombinoval tyto dva druhy do sebe, úplně jinak, než byla maminčina představa. A on ji chtěl tolik překvapit a udělat jí radost. Velké obouchání koupelny se nakonec nekonalo a koupelna tak zůstala dodnes.

Doba, kdy se prostě „nevybíralo“ a „nevymýšlelo“, protože nebylo z čeho, je tatam.

Dnes jsme bombardování ze všech stran „stylem“. Hlavně mít nějaký styl, hlavně ať to ladí. Vybíráme ze spousty katalogů, vidíme to v časopisech, na internetu, na stylových blozích, v obchodech... Prostě jsme tlačeni „ladit to do stylu“.

A tak i já jsem válcována všemi těmi představami a styly. I já bych chtěla mít stylové bývání. Když jsem na návštěvě u kamarádek, kde to mají fakt pěkně vybavené, slintám, tiše závidím, fakt se mi to líbí, ale zároveň vím, že je to pro mě nedosažitelná laťka… ať už finančně, či na to prostě nemám vlohy a ani nejezdím do velkoobchodů, abych si to pořídila, protože se tam prostě nedostanu…

Bydlíme tak, řekla bych, provizorně… domeček chceme stavět, tak proč teď vrážet peníze do něčeho, co využijeme jen pár let. A když pozvu někoho k nám na návštěvu, mám obavy, co si o nás pomyslí, jestli se nemám stydět a podobně. Přesto si myslím, že bývání máme docela pěkné.

Někdy si říkám, jestli už to není tak trochu ohrané, suché, někdy až kýčovité. Všechny ty „vintage styly“, „skandinávské styly“, „moderní“ a já nevím jaké všechny. Je to in jen pro to, že to má každá druhá? Styly, které působí sice moderně, ale mnohdy chladně a neútulně. Styly, kde frčí šedá, černobílá, nebarevná, nebo naopak jednobarevná...

zdroj

Zažila jsem situaci, kdy kamarádka dala své sestře zarámovaný text… psalo se tam něco o domově, moc pěkný text to byl, pozadí laděno do fialova. A ta její sestra ve svém novém pěkném, moderním domě to neměla kam pověsit, protože jí to tam prostě neladilo.

Není to škoda?

Líbí se mi každý styl, od každého něco, ale já mám svůj. Styl, který bych v žádném případě nemohla prezentovat v časopise nebo na blogu. Nemám nejhezčí nádobí, nemám sladěné skříně, nemám moderní židle ani stůl, koupelna je příliš obyčejná, dá se říct, že doplňky v mé domácnosti, spolu vůbec nijak nesouvisí. Styl, který by zřejmě nikoho nezaujal, ale styl kde se cítím jako doma, styl, který bude jednou domovem mých dětí, kde se budou cítit dobře ne pro to, jak to tam vypadá, ale jak se tam cítí… a to je daleko důležitější.

Domov není to, co je vidět navenek. Domov je tvořen vztahy, pohodovou atmosférou v rodině, láskou, odpuštěním, přijetím… však víte čím vším… i třeba tím, že raději zajedu s dětmi na výlet nebo jim zaplatím tábor, než si pořídit něco nejmodernějšího nebo nejstylovějšího do bytu …

Nechci odsuzovat to, když si to někdo doma pěkně zařídí. Já také toužím po pěkném bývání, po venkovském možná chalupářském stylu s pěknou zahrádkou, zahradou a ovocným sadem. Sním o pěkné pergole, o muškátech za okny, o dřevěné výbavě uvnitř domu, o pěkné koupelně a kuchyni… Chci to mít doma pěkné, moc pěkné. Jen nechci být v křeči (a cítím, že to tak právě často je) kvůli tomu, že něco nemám, že něco neladí, že je něco úplně mimo, že jsem nemoderní, že na to nemám. Prostě chci jen zůstat nohama na zemi a nenechat se válcovat okolím.

Ono, když to tak vezmem, tak je to vlastně všechno tak pomíjivé…

zdroj