Byl to můj trhlej kamarád. Pak člověk, po jehož blízkosti jsem moc toužila, obdivovala ho, milovala. Stal se z něj můj přítel. První velká láska. Trhlej byl pořád. 

Nerozumím tomuhle světu, říkával často. Obdivoval řeholní život, před několika lety se připojil k bratrům z jednoho velmi drsného řádu. Když odcházel „na zkušenou“, neloučila jsem se ním. Věděla jsem, že se vrátí. Mýlila jsem se. Už jsme se neviděli.


Začalo se blížit datum jeho slavných slibů. A já přemítala: Pojedu, nepojedu... Nějak se mi do toho rozhodování nechtělo, cítila jsem, že se to časem vyřeší samo.


Z různých stran se mi od kamarádů do telefonu ozývalo: Už mi přišla pozvánka. Pojedeš společným busem? Pojedeš autem? Pojedeš?


Věděla jsem, že už se musím rozhodnout, zařídit si (zázrakem?) volno v práci. Nechtěla jsem jet sama. Tak tedy pojedu.

Proč bych neměla jet? Co bylo, to bylo. Nemám v srdci zášť, nevyřešenou minulost, ošklivé vzpomínky na náš vztah. Začala jsem se těšit. Bude to krásný. Sledovat, jak se z mých přátel stávají akční lidé v církvi, zasvěcené osoby, bratři, kněží. Cítila jsem se poctěna, že budu moct být u toho, oslavit jeho velký mezník v životě, vidět, jak je spokojenej, že našel pokoj, smysl života. Že u toho budeme my, kamarádi, přátelé, bývalí spolužáci. Budeme se společně radovat, a to vše s Pánem uprostřed nás. Těšila jsem se. Na tu atmosféru. Pokojnou, slavnostní, dojemnou. Nabídla jsem cestu kolegovi.

Rozhodnuto.

Ten samý den u rodičů otevřu obálku s mým jménem. Jako první nevidím natištěnou verzi, ale ručně psaný vzkaz….
 ….budu skládat slavné sliby……. chtěl bych, abys o tom věděla, ale nejezdila …… vím, že mi rozumíš…..

Ne. Nerozumím.
Rozhodnuto znovu. 

Už jsem velká holka, nebudu brečet, že mě někdo někde nechce. Do večera před slibama vydržím. Volám kamarádům. My vyrážíme ráno autem, my jedeme společně busem, my už jsme v penzionu kousek odtud, ten už jel vlakem a je u kamarádů.Dolehlo to na mě. Všichni jsou tam. Myšlenkama i tělem. Být tam jen myšlenkama je málo. Je mi smutno, úzko. Jako mít zaracha od rodičů a nemoct jít na hřiště za ostatníma.

Nebrečím, nevím, jestli by to slzy dokázaly smýt. 


A tak: pokojně skloním hlavu, před jeho přáním, před Jeho vůlí. A jak se cítím, jak se mě ptalo několik lidí?
Zvláštně.
Trochu smutně, že jsem tam nemohla být. Trochu šťastně, že je spokojenej. Ale ze všeho nejvíc se těším. Trochu potutelně.

Až mu to na věčnosti pěkně vytmavím, že mě nepozval :-D

https://www.youtube.com/watch?v=x_dO4mfZerE