Pamatuji si, jak jsem si v 5. třídě, tehdy ještě na základce, se spolužačkami povídaly, kdy se chceme vdávat, mít děti. A já jsem si malovala, že by to mohlo být kolem dvaceti, pětadvaceti s nějakým "princem" z našeho města.


Jenže v patnácti jsem prožila rozchod rodičů, a tak jsem se s mamkou a sourozenci stěhovala do jiného, trochu většího města. Za pár let jsem odmaturovala, odstátnicovala, ale žádná moje drahá polovička se neobjevovala. Tedy žádná, se kterou bych chtěla zestárnout. To už jsem věnovala každý den pár chvil modlitby za budoucího manžela, nebo za sílu být svobodnou. Hledání práce mne zaválo do Prahy. A když už se většina mých kamarádek a spolužaček stávalo maminkami a vdanými, začaly mé modlitby nabírat na obrátek. Když jsem po SDM v Madridě opět nastupovala do práce, tak jsem si nějak řekla děj se vůle Páně...

Po Dušičkách mne pozvala moje příbuzná na kafe. Ani se mi tam moc nechtělo, nebylo mi moc dobře, ale řekla jsem si, třeba se mi udělá líp. Na návštěvu ale přišel i "nečekaně" i další známý. Jejda, že by to byl ON? Byl moc milý. Druhý den jsem požádala sestřenici o jeho číslo. A jaká byla odpověď? I on se ptá na moje číslo, takže za týden jsme šli na naši první schůzku do galerie. Dozvěděla jsem se, že ho brzy čeká už několikátá operace. Trochu jsem se lekla, ale po návštěvě v nemocnici, později u něj doma a po víkendovce na Vesmíru jsem cítila, že mám ve vztahu pokračovat. Bylo to oboustranné.

Každý jsme bydleli ve své garsonce, navštěvovali jsme se, chodili na procházky, jeli jsme i na společnou dovolenou k sestře do Itálie a k mé tetě na hory. Nakonec mne můj milý požádal v tramvaji o ruku. A já nadšeně souhlasila. Shodli jsme se na místě svatby i na našem známém - oddávajícím. Nebylo to sice do roka a do dne, ale za půl roku. Navštěvovali jsme přípravu v Dejvicích, moc nám to pomohlo. Většinu věcí na svatbě jsme si organizovali sami, naštěstí jsme si dost povahově podobní, takže žádné velké hádky nenastaly.

V mé rodině to byla první svatba, takže taková neznámá pro všechny. Oznámení obstaral můj drahý - fotograf, dekoraci jsem si zapůjčila od kolegyně z práce, moje mamka nechala upéct svatební koláčky (což byla velká neznámá pro druhou polovinu nastávající rodiny z Prahy) a květiny, hostinu i ubytování jsme objednali společně. No jako na každé svatbě se "něco" nepovede a u nás to byl napínavý příjezd ženicha s jeho rodiči. Dorazili o hodinu později... hledali automyčku. Nakonec to vše dobře dopadlo, my si slíbili lásku, úctu a věrnost s pomocí Boží dokud nás smrt nerozloučí.

Měsíc před svatbou jsem se nastěhovala do našeho budoucího podnájmu. Po svatbě jsme se rychle zžili. Na naší svatební cestu doteď krásně vzpomínáme a doufáme, že si ji ještě někdy třeba výročně zopakujeme. Jen jsme občas naráželi na zvyky z našeho single života. Dost jsem byla zvyklá dělat věci sama a pro sebe - teď už jsme na to byli dva. A mé pocity ze svatby a života po svatbě? Je to, jako by mne naplnilo něco, co mi chybělo. Manželství je o toleranci ale hlavně o naději, že na všechno nejste sami, ale už jste na to dva. 

Přichází radosti a starosti, dokonce i bolesti a ztráty, ale ve dvou, vlastně ve třech (s Pánem Bohem) se to zvládne lépe. 

Takže jaké byly cesty Páně? Vdala jsem se v 28, děti mám ve 29, 30 letech.