Často kolem sebe slýchávám, jak jsou dnešní děti a náctiletí nevychovaní. Že je to generace, která má všechno, co si zamane (rozuměj: materiální věci), rodiče na ně mají málo času nebo je naopak příliš rozmazlují, chybí jim kladné vzory,… A tak jsem ráda, když se čas od času ujistím, že to s těmi dnešními dětmi není zas tak hrozné. A že i tady platí zásada neházet všechny do jednoho pytle.

Od té doby, co jsem na mateřské, se totiž setkávám s mladými gentlemany. 

Dva příklady za všechny:

1) Chlapeček (věk asi 5 let) postává před lékárnou a čeká na maminku. Přijíždím s kočárkem. Dřív, než stihnu dojet k těžkým dveřím, beze slova přichází a otevírá je za mě. Bez toho, abych mu o to řekla já nebo kdokoli jiný. Děkuji!

2) Vracím se z projížďky s kočárkem zpátky do bytu. Přes prosklené panelákové dveře vidím, že výtah už je v přízemí a někdo u něho stojí. „Tak si zase počkáme,“ říkám směrem ke Klárce v kočárku. Namísto toho se však silueta od výtahu přiblíží ke vchodovým dveřím. Poznávám asi patnáctiletého výrostka – souseda z vedlejšího bytu. Místo toho, aby rychle skočil do výtahu a dělal, že mě nevidí, mi podrží ještě výtahové dveře – v přízemí i v patře, kde oba vystupujeme. Děkuji!

 

A děkuji také všem těm dalším bezejmenným chlapcům a mladým mužům, kteří mi denně ukazují, že svět není tak zkažený, jak nám líčí média a jak si sami často myslíme.

Dobro možná tolik nekřičí jako zlo, a nebo ho často bereme jako samozřejmé. A tak se nám může zdát, že se ho nedostává. Ale ono je. Je všude kolem nás. V našem srdci. A v srdcích ostatních lidí. Stačí se rozhléhnout.