Byla tu poptávka po zkušenostech ze začátků manželství. Tak píšu tu naši.
Když jsem ještě chodila na bakaláře, žila jsem dost spokojeným studentským životem a celkem nic mi nechybělo. Měla jsem kamarády a po manželovi jsem se nijak zvlášť nesháněla. Jenže jednoho dne přišel k nám do spolča nový mladý muž. A hned taková vzácná osobnost! Už na první pohled mi bylo jasné, že mi jasně konkuruje v úžasnosti. Hned jsme si padli do oka, a protože oba nemáme rádi dlouhé okolky, už za pár dní jsme tvořili pár.
Přestože bylo jasné, jak si spolu rozumíme, měla jsem asi po třech týdnech pochybnosti, jestli mám ve vztahu setrvat. I když jsme se navzájem velmi podobali, žili jsme do té doby odlišně – já jsem byla ještě mladá a neklidná, kdežto on už měl práci a vše vyřešené. Z očí mu koukalo, že je to adept na ženění, což bylo něco, s čímž jsem se dosud nesetkala. Tomuto dilematu jsem věnovala asi pět minut modlitby k Panně Marii, načež jsem usoudila, že tomu dám šanci.
A dobře jsem udělala. Brzy jsme se jeden druhému tak nějak přizpůsobili. Už po třech měsících vztahu, přesto (nebo právě proto?), jak jsme byli zamilovaní, mi bylo jasné, že ho nechci opustit. Že spolu prostě zůstaneme. Taky jsme si to tak navzájem řekli.
Se zásnubami jsme se rozhodli ze společenských důvodů přece jen chviličku počkat. Ale zase tak dlouho to nebylo. Zasnoubili jsme se po sedmi měsících chození. V té době už jsme měli za sebou společnou dovolenou a v podstatě jsme spolu bydleli. Dokud ještě byla škola, vídali jsme se denně, protože jsme taky náhodou bydleli ve stejné ulici.
A do roka a do dne byla svatba. Po svatbě mě čekal ještě rok studia v Brně. To se mi moc nelíbilo, ale rozhodně to pro mě nebyl důvod svatbu odložit. Spíš jsem po zásnubách přemýšlela, jestli má vůbec cenu na toho magistra chodit. Nakonec jsem šla, i když dodnes nemůžu hodnotit, jestli to na můj život bude mít nějaký další vliv.
S miminkem jsme počkali, až v klidu dostuduju. Chvíli po státnicích jsem si zkoušela hledat práci, ale když se v mém bydlišti nic nerýsovalo, rozhodla jsem se, že už mě to nebaví. A tak se nám narodila Zuzanka.
V srpnu budeme mít tři roky od svatby. Zajímavé je, že všechny problémy, které jsme s manželem museli řešit, se paradoxně vůbec netýkaly našeho vztahu nebo společného sžívání. Sžití jsme byli v podstatě od první chvíle. Řešili jsme mojí školu, bydlení, a hlavně vztah k manželově mamce, pod jejíž střechou doteď bydlíme. Nakonec jsme se ale naučili spolu bez problémů vycházet.
Když se s manželem pohádáme, většinou se oba urazíme a odejdeme si vše promyslet, abychom se přibližně za hodinu vrátili a vše v klidu vyříkali. Zdá se mi, jako bychom spolu byli déle, už jsme toho spolu tolik prožili.
A to je vše, přátelé.
Krásné. Znám také pár, kterým to "bylo jasné hned". Říkala jsem si, že je to nesmysl, ale spíš jsem jim trochu záviděla. Vzali se a zatím žijí taktéž šťastně. / Pětiminutová modlitba k Panně Marii mě pobavila. :)
A jak to bylo u vás ostatních? :-)
My se taky brali do roka a do dne :). A taky to letos budou tři roky :). P.S: Pětiminutová modlitba fakt super :D
Jé, to nás je tady asi dost, my máme 3. výročí 6.7. :-)
My jsme v tom měli také jasno hned a nikdy jsme nezapochybovali. Ale našla jsem si partnera stejně starého a potkali jsme se v 21 letech. Takže svatba byla až po pěti letech a teď to bude pět let, co jsme se vzali. Toto letí a do toho přibyly dvě děti!! Díky Bohu!
Nám to bylo taky jasné hned, svatba byla po třech letech, v mých 21 a manželových 23. Letos máme 10 let a 3 děti na kontu :D.
@gillette Teď mi došlo, že vy jste se asi brali do roka a do dne od zásnub, co? My od začátku randění :D.
@Hrabosh tak na vás nemáme! :-)
Líbí se mi Tvůj odlehčený styl :D Jinak my se brali po třech letech (a nějakém tom rozchodu - u nás "sžívací" problémy byly, ale vyřešili jsme vesměs už před svatbou), bydleli spolu až po svatbě a v srpnu budeme mít čtvrté výročí.
my se taky brali rok a měsíc od seznámení:-)
Díky za komentáře, to je super :-) Koukám, že brát se brzo je možný a není to vždycky nezralý a uspěchaný, jak se na to společnost dneska kouká :-)
My jsme se brali po sedmi měsících chození... to je asi dost extrém... Jakési roky jsme už měli, v hlavě jasno, co chceme, nejvyšší čas mít děti, stejné představy o životě, tak jsme do toho práskli, je pravda ale, že jsem se i trochu bála, jestli to neuspěcháváme. Letos v květnu 1. výročí a musím říct, že dobré, nelituju a řekla bych po tom roku, že je to lepší a že to zraje jako víno.
@Sancinka Klobouk dolů. Jen mě pobavilo to o těch letech (když jsem se podívala na tvůj profil). Nicméně moc vám fandím. Rychlé svatby můžou být strašně super :)
No já ještě dobré, ale Vašek měl 31, když jsme se brali... což je tak nejvyšší čas
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.