Byla tu poptávka po zkušenostech ze začátků manželství. Tak píšu tu naši.


Když jsem ještě chodila na bakaláře, žila jsem dost spokojeným studentským životem a celkem nic mi nechybělo. Měla jsem kamarády a po manželovi jsem se nijak zvlášť nesháněla. Jenže jednoho dne přišel k nám do spolča nový mladý muž. A hned taková vzácná osobnost! Už na první pohled mi bylo jasné, že mi jasně konkuruje v úžasnosti. Hned jsme si padli do oka, a protože oba nemáme rádi dlouhé okolky, už za pár dní jsme tvořili pár.

 

Přestože bylo jasné, jak si spolu rozumíme, měla jsem asi po třech týdnech pochybnosti, jestli mám ve vztahu setrvat. I když jsme se navzájem velmi podobali, žili jsme do té doby odlišně – já jsem byla ještě mladá a neklidná, kdežto on už měl práci a vše vyřešené. Z očí mu koukalo, že je to adept na ženění, což bylo něco, s čímž jsem se dosud nesetkala. Tomuto dilematu jsem věnovala asi pět minut modlitby k Panně Marii, načež jsem usoudila, že tomu dám šanci.

 

A dobře jsem udělala. Brzy jsme se jeden druhému tak nějak přizpůsobili. Už po třech měsících vztahu, přesto (nebo právě proto?), jak jsme byli zamilovaní, mi bylo jasné, že ho nechci opustit. Že spolu prostě zůstaneme. Taky jsme si to tak navzájem řekli.

 

Se zásnubami jsme se rozhodli ze společenských důvodů přece jen chviličku počkat. Ale zase tak dlouho to nebylo. Zasnoubili jsme se po sedmi měsících chození. V té době už jsme měli za sebou společnou dovolenou a v podstatě jsme spolu bydleli. Dokud ještě byla škola, vídali jsme se denně, protože jsme taky náhodou bydleli ve stejné ulici.

 

 

A do roka a do dne byla svatba. Po svatbě mě čekal ještě rok studia v Brně. To se mi moc nelíbilo, ale rozhodně to pro mě nebyl důvod svatbu odložit. Spíš jsem po zásnubách přemýšlela, jestli má vůbec cenu na toho magistra chodit. Nakonec jsem šla, i když dodnes nemůžu hodnotit, jestli to na můj život bude mít nějaký další vliv.

 

S miminkem jsme počkali, až v klidu dostuduju. Chvíli po státnicích jsem si zkoušela hledat práci, ale když se v mém bydlišti nic nerýsovalo, rozhodla jsem se, že už mě to nebaví. A tak se nám narodila Zuzanka.

V srpnu budeme mít tři roky od svatby. Zajímavé je, že všechny problémy, které jsme s manželem museli řešit, se paradoxně vůbec netýkaly našeho vztahu nebo společného sžívání. Sžití jsme byli v podstatě od první chvíle. Řešili jsme mojí školu, bydlení, a hlavně vztah k manželově mamce, pod jejíž střechou doteď bydlíme. Nakonec jsme se ale naučili spolu bez problémů vycházet.

 

Když se s manželem pohádáme, většinou se oba urazíme a odejdeme si vše promyslet, abychom se přibližně za hodinu vrátili a vše v klidu vyříkali. Zdá se mi, jako bychom spolu byli déle, už jsme toho spolu tolik prožili.

 

A to je vše, přátelé.