Psal se rok 1982 a pro mě to byl rok samých zvratů, jak radostných, tak i hodně bolestných.
Začátkem toho roku jsem se rozešla po téměř pěti letech s klukem, se kterým jsem chodila. Ale bylo to takové chození, nechození, pár rozchodů a návratů, dva roky vojny.
Za týden po tomto rozchodu jsem se na sportovním plese seznámila s klukem, který si mě vyhlédl, tancovali jsme spolu a pak mě pozval na druhý den na rande. Nebrala jsem to moc vážně, takže jsem nikam nešla. A další den cestou zpráce jsem ho potkala. Nebyl z našeho města, ale když jsem na rande nepřišla, tak mě zkoušel podle indicií, které věděl, hledat. A tím to vlastně všechno začalo a od té doby jsme spolu začali chodit. Bohudíky, že měl tu trpělivost mě hledat a že jsme se úplnou náhodou potkali. Jinak bychom se asi v životě minuli. A byla tu láska!
Po půl roce mi náhle zemřel taťka, bylo mu 42 let. Bylo to hrozné období, kdy se nás Pavel snažil psychicky podržet. Mamka zůstala sama s náma třema holkama, sestrám bylo 18 a 11 let.
Za pár měsíců jsme začali plánovat svatbu, ale nemůžu říct, že to bylo radostné. Do dneška si pamatuji větu mé mamky: "Tys neměla tátu ráda". Vím, bylo to řečeno v bolesti, zármutku, ale bolelo to a vrylo se mi to navždy do paměti. Pak se vše srovnalo a 19. listopad 1982 byl naším dnem svatebním. Po svatbě jsem se přestěhovala k manželovi do Nové Paky.
Svatbu jsme měli civilní, na úřadě, oba jsme byli nevěřící, i když manžel pokřtěný byl. Víra v Boha nás celá ta léta míjela. Až před 6 lety mi byl dán dar víry, dar poznání a jsem za to moc vděčná i za toho, kdo mě k víře přivedl.
S manželem žijeme úplně obyčejný život se všemi radostmi i starostmi. Možná mi to nebudete věřit, ale my jsme se nikdy pořádně nepohádali.... Postavili jsme dům, vychovali dvě děti a teď se radujeme z naší první vnučky Marušky. Mám toho nejbáječnějšího muže, jakého jsem si mohla přát, jsme stále spolu rádi, máme se rádi....
Milovat znamená žít životem toho, koho miluješ.
To, co popisujete, je typický příklad toho, co lze označit jako OBYČEJNÝ ŽIVOT.
A je tedy otázka, zda je "žít obyčejný život" dobré, nebo špatné.
A já říkám tak nahlas, jak dovedu: Je to dobré!
A Bůh nás chraň od situace, kdy by se stal takový život, jaký jste popsala, neobyčejným. Nemáme k tomu moc daleko.
Náš život je obyčejný, možná pro někoho nudný....Ale my jsme spokojení. Nevyhýbají se nám starosti, radosti, bolesti...ale žijeme.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.