Psal se rok 1982 a pro mě to byl rok samých zvratů, jak radostných, tak i hodně bolestných.


Začátkem toho roku jsem se rozešla po téměř pěti letech s klukem, se kterým jsem chodila. Ale bylo to takové chození, nechození, pár rozchodů a návratů, dva roky vojny.

Za týden po tomto rozchodu jsem se na sportovním plese seznámila s klukem, který si mě vyhlédl, tancovali jsme spolu a pak mě pozval na druhý den na rande. Nebrala jsem to moc vážně, takže jsem nikam nešla. A další den cestou zpráce jsem ho potkala. Nebyl z našeho města, ale když jsem na rande nepřišla, tak mě zkoušel podle indicií, které věděl, hledat. A tím to vlastně všechno začalo a od té doby jsme spolu začali chodit. Bohudíky, že měl tu trpělivost mě hledat a že jsme se úplnou náhodou potkali. Jinak bychom se asi v životě minuli. A byla tu láska!

Po půl roce mi náhle zemřel taťka, bylo mu 42 let. Bylo to hrozné období, kdy se nás Pavel snažil psychicky podržet. Mamka zůstala sama s náma třema holkama, sestrám bylo 18 a 11 let.

Za pár měsíců jsme začali plánovat svatbu, ale nemůžu říct, že to bylo radostné. Do dneška si pamatuji větu mé mamky: "Tys neměla tátu ráda". Vím, bylo to řečeno v bolesti, zármutku, ale bolelo to a vrylo se mi to navždy do paměti. Pak se vše srovnalo a 19. listopad 1982 byl naším dnem svatebním. Po svatbě jsem se přestěhovala k manželovi do Nové Paky.

Svatbu jsme měli civilní, na úřadě, oba jsme byli nevěřící, i když manžel pokřtěný byl. Víra v Boha nás celá ta léta míjela. Až před 6 lety mi byl dán dar víry, dar poznání a jsem za to moc vděčná i za toho, kdo mě k víře přivedl.

S manželem žijeme úplně obyčejný život se všemi radostmi i starostmi. Možná mi to nebudete věřit, ale my jsme se nikdy pořádně nepohádali.... Postavili jsme dům, vychovali dvě děti a teď se radujeme z naší první vnučky Marušky. Mám toho nejbáječnějšího muže, jakého jsem si mohla přát, jsme stále spolu rádi, máme se rádi....

 

Milovat znamená žít životem toho, koho miluješ.