Napadlo vás někdy zajímat se o svůj původ, o své kořeny? O to, kdo byli vaši předkové a jaké byly jejich životy? Kde žili, jak se seznámili, kde pracovali, jak prožili válku či jaké těžkosti i radosti každodenně prožívali? Zajímalo vás někdy, jaké osudy jsou spjaty s vaší rodinou?

 Pro mě jsou to otázky a témata, která mě už od malička velmi zajímala. Už někdy na základní škole jsem se začala ptát podrobněji mamky, jací jsou sourozenci našich babiček a dědečků, jak se jmenují, zda mají rodiny, jaká byla maminčina babička či pradědeček atd. atd. Protože pocházím z početné rodiny a jmen bylo fakt hodně, tak mě to vedlo k zapisování a značení… zavedla jsem si tak svůj první rodokmen.

Bydleli jsme ve starším rodinném domě po předcích, a tak se stalo, že jednoho dne mamka při úklidu půdy objevila hromádku starých fotografií, dokumentů a dokladů. Panejo, to byl poklad! A tak jsme s mamkou začaly pátrat, dávat si dvě a dvě dohromady. Zkoumaly jsme lupou na fotkách kdo je kdo, ptaly se dědečka, souseda a dalších. Byla to mravenčí, ale dobrodružná práce a mě to natolik chytlo, že mě ta vášeň drží dodnes. Opětovně se vracívám k těm starým zašlým fotkám a oživuju si v paměti, kdo na nich je. Sedávám s dědečkem a jeho příbuznými a zjišťuju, co se dá. Občas navštívím matriku kvůli prohloubení a potvrzení nových informací… a je přede mnou výzva – navštívit archiv.

Nejde ani tak o jména a data narození - i když i to je důležité, ale pro mě je na tom zajímavější ta druhá stránka věci, a to objevovat konkrétní životní příběhy těch lidí. Je to nevyčerpatelná spleť detektivních příběhů, válečných dobrodružství a milostných románů, které vám dají poznat, kdo jste a co si nesete s sebou. (Například, když máte nějaký povahový rys, který vás neskutečně štve a zjistíte, že ho máte po prababičce, která právě díky němu přežila válku, hned se vám s ním žije o něco lépe, protože bez něj byste tu možná ani nebyli…)

Během tohoto zkoumání jsem pochopila jednu důležitou věc.

Prarodiče nám vnukům, žijícím v moderním rychlém světě plném nejnovějších technologií, už nestíhají a nerozumí. Oni se naopak rádi vrací do dob svého mládí a dětství, vzpomínají na lidi, kteří už mezi námi nejsou. My máme ve slovníku nová slovíčka, k nimž neznají význam, a tak na ně vlastně mluvíme tak trochu jiným jazykem. Těžko se nás tedy budou ptát, jak žijeme… Ale my jejich jazyku stále ještě celkem rozumíme a tak je to trochu na nás, se s tím poprat. Zkoumání jejich světa, to je téma, se kterým pochodíte snad u každého starého člověka.

Zkuste zajít za starými lidmi, kteří kolem vás žijí, a položte jim jednoduchou otázku: „Jaké to bylo, když jsi byl malý?“, „Jak jste se s dědečkem seznámili?“ nebo „Jací byli tvoji rodiče?“. Otevře se před vámi nový svět.

Napadlo mě, že musí být těžké si připustit jednu věc. To, že jsou informace a vzpomínky, které na světě nosíte už jenom vy, protože lidi, se kterými jste je sdíleli, už třeba dávno odešli na věčnost. Myslím, že musí být těžké umírat s vědomím, že se kus tohoto nenávratně ztratí. Pokud to nemáte komu předat, pak se to prostě a jednoduše rozplyne jak pára nad hrncem…

Neustále mě to učí pokoře před onou pomíjivostí všeho, co prožíváme a za čím se pachtíme, a vděčnosti mým předkům i Bohu za dar života. Neboť mnohokrát stačilo malinko a nebyla bych tu.

A tak jsem se po delší odmlce v rodokmenovém pátrání rozhodla oprášit ty staré fotografie a pokračovat dál. Prázdniny jsou před námi a to je jedinečný čas pro pátrání. Je přede mnou totiž nová výzva – a to pokusit se zapátrat v rodině manželově. Už teď jsem zvědavá na to opatrné našlapování a diplomatické otázky a doufám, že se mi ten oříšek podaří rozlousknout a objevit v něm poklad s novými příběhy. A těším se na to, že se mě třeba jednou naše děti (které ještě nemáme) zeptají na rodinnou historii a budeme se moct do toho dobrodružství ponořit spolu. Třeba je to taky chytne jako mě a něco tady zůstane dalším generacím.