Měla jsem pár dnů před maturitou, nervozita stoupala, takže jsem nemohla zavrhnout nabídku jet si s naším spolčem na víkend pročistit hlavu. Na zpáteční cestu nám ale chybělo auto, tak někdo zavolal kamarádovi, aby nám pomohl s odvozem. Přijela černá Octavie a z ní vystoupil pro mě neznámý, leč pohledný mladík. Kdo by býval řekl, že za pár let budeme spolu vzpomínat právě na tento okamžik, kdy jsme se poprvé viděli.

Týdny ubíhaly a onen mladík si na mě jednou po večeru chval počkal, aby se se mnou mohl blíž seznámit a doprovodit mě. Vyměnili jsme si čísla, proběhlo pár schůzek, avšak já se tehdy na hlubší vztah necítila, takže jsme se dál jen kamarádili, sem tam se potkali na nějaké křesťanské či sportovní akci.

Studovala jsem vysokou, měla množství aktivit, můj život naplňovalo animátorování ve farnosti i děkanátu. I díky tomu jsem prožila půlroční vztah s animátorem, který byl pro mě velkou školou života, a já si po dost těžkém rozchodu uvědomila, co vlastně chci. Bůh mi do cesty posílal spoustu skvělých lidí, s kterými mi bylo (a je) dobře, a jsem za ně Bohu vděčná, protože dodnes jsou z nás blízcí přátelé. Čas plynul a Bůh opět v mém životě zasáhnul. Zrovna když bych to nejmíň čekala. Zimní zkouškové se rozjíždělo, já nevěděla, co se dřív učit, a právě tehdy se po delší době ozval onen mladý řidič. Začali jsme si čím dál víc psát, hlouběji se poznávat a bylo nám spolu prostě fajn. Zamilovali jsme se. Na druhý pokus. Naše láska vzkvétala. Všechno ale nebylo růžové, jak by se mohlo zdát. Na mého partnera postupem času začala žárlit (nevím, jak to lépe vystihnout) má nejlepší kamarádka, která nemohla překousnout, že volný čas chci trávit i s milovaným, ne jen s ní a dalšími kamarády. Situace se vystupňovala až do citového vydírání. Díky Bohu jsem měla nablízku výborné kněze, kteří mi pomohli se se vzniklou situací nějak vyrovnat. S kamarádkou jsme téměř nekomunikovaly. Asi po roce jsme ve farnosti připravovali večer s přímluvnými modlitbami. Den předem jsme měli my „přímluvci“ (mezi nimiž jsem byla já i dotyčná kamarádka) adoraci, kde jsme také na sebe navzájem vztahovali ruce a vzývali Ducha svatého. To, co se ten večer stalo, se slovy nedá popsat. Když se přimlouvající tým modlil nade mnou, nemohla jsem se přestat smát, cítila jsem, jak Duch svatý působí a naplňuje mě pokojem. Když jsme poté vztáhli ruce nad kamarádku, propukla v pláč. Něco se zlomilo, uzdravilo. Obě jsme si pak před svatostánkem  odpustily. Krásný a nevyjádřitelný pocit.

Zanedlouho mě čekaly státnice, stresových situací přibývalo a já si čím dál víc uvědomovala, jaký poklad mám v mém milém, protože mě nesmírně podporoval. Jako odměnu za úspěšně zvládnuté magisterské státnice mně daroval pouť na Mladifest do Medjugorje, protože jsem si toto požehnané místo před lety doslova zamilovala. Ještě větší překvapení mě však čekalo po příjezdu domů, kde mě můj milý přivítal zásnubním prstýnkem. A tak se pomalu začala plánovat svatba, předělával se byt, kam jsme se měli nastěhovat. Vzali mě do vysněné práce. Sice jen na pár měsíců, přesto jsem si to naplno užívala a odchod z práce dva dny před svatbou mi zpříjemnili mí studenti, kteří mě vyprovázeli dárky, slovy poděkování i velkým potleskem. Neubránila jsem se slzám. Říkala jsem si, že se mi otvírá nová životní etapa, není čas na smutnění. Náš svatební den jsme si náramně užili, počáteční nervozita z nás opadla v kostele, a pak už jsme se jen a jen radovali.

Netušila jsem však, že náš manželský slib „v dobrém i zlém“ si budu tak často opakovat hned na začátku manželství. Manžel měl dlouhodobější zdravotní problémy, užíval spoustu léků, jež znemožňovaly užít si svatební noc se vším všudy. Dodržovali jsme předmanželskou čistotu, proto ono poprvé mělo teprve přijít. Čas běžel, problémy se moc nelepšily. Mezitím se sestře narodilo miminko, s kterým jsem jí často jezdila pomáhat, a tím pádem jsem byla ze všech stran neustále bombardovaná otázkami, jestli i my nečekáme přírůstek. V novém zaměstnání jsem si připadala zbytečná a nevyužitá, byla jsem neustále sama doma, protože manžel na celý týden odjížděl za prací.

Na naše první společné Vánoce nikdy nezapomenu, prožili jsme krásný Štědrý den. Ale… Naše rodiny čekaly, že jim oznámíme radostnou novinu, leč nebylo co oznamovat. Přátelé nám přáli, abychom se toho nejkrásnějšího dárku v podobě miminka brzo dočkali i my. Už toho všeho bylo na mě moc a večer prvního svátku vánočního jsem probrečela v náruči svého manžela. Vrcholem všeho však byla zpověď, kdy mi starý zpovědník řekl, že by bylo dobré přestat si jen užívat a začít prosit o dítě. Nahrnuly se mi slzy do očí, najednou jsem nebyla schopná něco říct a situaci vysvětlit. Odcházela jsem zraněná, plná bolesti. Naše manželství i miminko jsem každý den předkládala Bohu v modlitbách. Když mi bylo nejhůř, Bůh mně dával naději a uklidňoval, že mám být trpělivým a jeho věrným služebníkem. Až po roce čekání jsme plně prožili svatební noc a doufáme, že se snad brzo dočkáme i potomka.

Nechápu, proč se to všechno trápení dělo, ale pěvně věřím, že Bůh má pro nás připravený svůj plán. Ačkoliv náš začátek manželství nebyl zrovna idylický, v mnohém posílil jak naši víru, tak i některé oblasti našeho vztahu s manželem.

pozn. redakčne editováno