Stará známost ze Saleska

Kdybychom se měli s mým mužem brát rok od seznámení, bylo by mi 13 a jemu 12. Od mala jsme oba navštěvovali pardubické salesiánské středisko mládeže. Nebýt salesiánů, nebylo by zajisté ani nás, protože lidé z tak rozdílných prostředí, tak rozdílných povah, by se za „normálních okolností“ snad ani nepotkali.A kdyby ano, měli by k sobě spíš averzi. 

A kdyby ano, měli by k sobě spíš averzi. Přišla jsem mu divná a přeslušnělá, on mně arogantní a příliš sebevědomý. Naše životy se nijak neprotínaly, až do vánoc 2007, kdy už jsem nevěděla, co si počít se svým mladším bratrem, a tak jsem se rozhodla pozvat Pepu, který byl tu dobu u salesiánů činný a věnoval se mladším klukům, pozvat na kávu, aby mi pomohl porozumět klukům – bratrovi. Později mi vyprávěl, že si myslel, že ho chci „sbalit“, a bratr je jen záminka. A celý večer nechápal, že chci pořád mluvit jen o bratrovi a nejdu „k věci“.

Slaďte si slovník

Několikrát jsme se rozešli, poprvé dost bolestně, abychom se 9. 7. 2011 nakonec vzali. Věděla jsem, že to tak má být (tu zkušenost nejde příliš popsat, ale ona jedna modlitba mě ve všech těžkých chvílích nese). Asi nejdůležitější pro nás bylo sladit si „slovník“. K mnoha nedorozuměním došlo proto, že jeden za slovy druhého četl něco jiného, než dotyčný myslel. Vzpomínám na naši debatu, až hádku o tom, zda je sex před svatbou „normální“, Pepa tvrdil, že ano, já, že ne. V jeho slovníku znamenalo slovo „normální“ běžné, v mém morální. Příkladů by se našlo jistě víc. Bylo pro nás také důležité pochopit, proč se druhý chová tak, jak se chová.

Šok z nového bydlení

Blogový článek by však měl být zejména o sžívání po svatbě. K tomu mám dvě poznámky. (1) Z čistě praktického hlediska, byla jsem zvyklá na krásný nový dům na vesnici, který naši před několika lety postavili. Velký, světlý, s dřevěným schodištěm a v mých očích dokonalým indukčním sporákem. Najednou jsem se ocitla v jednom pokoji s chodbou a malinkou místností, která je zároveň kuchyní i koupelnou. Vaří se na dvojplotýnkovém vařiči. Tyhle čtyři stěny mě dlouho trápily, postupně jsem si zvykla, dost mi to ulehčil výhled na travnaté hřiště se stromy, nevím, jak bych si zvykala na panelákovém sídlišti. Důležité pro mě bylo přijmout, že je to MŮJ DOMOV, který teď tvořím, jakkoli je maličký. Kytka na stole, sváteční prostírání na malém stolečku. To vše mi pomáhalo (a také to, že mi manžel ochotně přestavoval nábytek, než jsem našla nejlepší proporční řešení.)

Radši cestujte ale buďte spolu

(2) Byla jsem ve třeťáku na VŠ a rozhodli jsme se, že přes akademický rok budu bydlet přes týden na koleji v Praze, abych nemusela dojíždět z Pardubic každý den. Brali jsme se v červenci a v říjnu jsem odjela. Zpětně to hodnotím jako ne příliš dobré rozhodnutí. Sice jsme se sobě o víkendech věnovali intenzivně, ale klíčové bylo, že přes týden se mi oporou v těžkostech stávala spíše spolubydlící a spolužáci, což postupně vedlo k tomu, že když se vyskytl problém, myslela jsem na prvním místě spíš na ně, než na mého manžela. A sdílené radosti, obědy, akademické debaty, to všechno živilo naše třídní vztahy, ale přes mobilní telefon to nebylo už tak přenositelné do vztahu manželského. Později jsme se nakonec rozhodli, že budu dojíždět a náš vztah to významným způsobem obohatilo. Ne, že by před tím nebyl dobrý. Znám dokonce i páry, kterým větší vzdálenost vyhovuje, ale pro každého to není.

Nenechte si nic vnutit - ROZHODNĚ !

O co se chci ale hlavně podělit, je náš svatební den a následující čas. Byl to nejkrásnější den mého života a zároveň den traumatického zážitku, který jsem zpracovávala dva roky. Protože jsem do poslední chvíle plnila povinnosti ve škole a manžel dřel v práci, nebyli jsme na začátku července nijak zvlášť odpočatí. I přes můj celkem dobrý organizační talent jsem některé drobnosti dolaďovala za pochodu ještě v den D. Velkým problémem byly rodinné tradice. Moje širší rodina je z jihočeské vesnice, kde se staví brány, pijí panáky a vykupuje nevěsta a další podobnosti. Můj muž na to nikdy nebyl, nechápal to, ale kvůli mé spokojenosti – resp. neschopnosti vysvětlit strejdovi, že to nechceme, souhlasil. Z čehož byl pak rozladěný. – Moje zásadní rada: Nenechat si nikým nic vnutit. Ani rodinou. Podobu svatby si určují novomanželé.

Další rada pro kamarády: zvažte, co je skutečně vtipné a co nikoli. Asi to nikomu z čtenářů nehrozí, ale mně se to stalo. Pár mých kamarádů si rádo dělalo srandu z toho, že nechápu a nemám ráda srandu a vtípky okolo sexu. Prostě nemám, oni mají, respektovala jsem to. Ovšem když mi jako svatební dar – které jsme navíc veřejně rozbalovali – dali krabici s penězi a s erotickými pomůckami – jakože srandu, moje únava to nevydržela. Před zhroucením mě zachránil manžel a vědomí, že si nechci nechat zkazit svatbu. Pak ovšem ještě propukla hádka mezi mými příbuznými a částí kamarádů, jedna kamarádka pronesla při našem odchodu nevhodné poznámky ke svatební noci, a hráz slz se spustila. Naši svatební noc jsem probrečela, manžel mi vařil čaj, a já nenáviděla celý svět, hlavně ony kamarády. Snažila jsem se z toho vytěžit aspoň něco dobrého – vždy se snažím – a řekla jsem si, že jsem aspoň měla možnost pocítit opravdu silnou averzi k nějakým lidem, což pociťoval můj manžel často a já ho za to kárala, že musí vždycky druhé chápat. Nemusí. Něco se prostě chápat nedá…

Náš prví měsíc

Nebudu to protahovat. První měsíc po svatbě byl velmi těžký, poznamenaný tímhle vším, moje představy se hroutily, přestal se mnou mluvit můj nejlepší přítel, manžel po svatební cestě, která se odehrávala na chalupě, neb jsme na nic jiného neměli peníze, nastoupil zase do práce na dlouhé směny a já se cítila tak sama…

Ale přežili jsme. Letos spolu jsme pět let, v dubnu se nám narodil syn. Jsou krásné chvíle, i chvíle těžké, kdy snáším já manželovu choleričnost, nebo on moji úzkostnost. Ale jsme stále více sladění, jako dvě hrany, co se obrušují, zjemňují. Jsme si oporou. Naše rozdíly nás méně štvou, více obohacují. Momentálně procházíme novou zkouškou: rekonstrukce domku, kterou manžel dělá prakticky sám, nedostatek financí a nedostatek spánku z mé strany. Ale cítím, že to, co jsme se za těch pět let vzájemně naučili, uplatňujeme dobře. Kdyby tohle přišlo už na začátku, možná bychom obstáli hůře.

Dva roky "PO"

A na závěr happyend ohledně mého svatebního dne. Dva roky po nás se brali naši kamarádi, nechtěla jsem tam jít, záviděla jsem čas, peníze a možnosti udělat si svatbu po svém. Zoufale jsem tam nechtěla, i když bych mohla být ve schole a zpívat, což mám moc ráda. Tři týdny před tím jsem se se svojí nejlepší přítelkyní procházela po břehu Labe a mluvily jsme o tom: o mé neschopnosti odpustit, zapomenout, smířit se s tím, že to nebylo dokonalé… Začalo pršet, z deštíku byl liják a pořádná bouřka, běhaly jsme v dešti jako malé holky. V jednu chvíli jsem prosila, aby mě tohohle už Bůh zbavil, abych mohla jít dál. A dešťové kapky to ze mě smyly… Na svatbu kamarádů jsem šla a cítila radost. Zní to trochu jako klišé, ale je to mé svědectví o tom, že Bůh nikdy neopouští, hojí rány, byť i roky staré.

Budoucím snoubencům tedy přeji, aby se nebáli. I když nebude vše podle vašich představ, i když se dokonce přihodí něco zraňujícího, je to součást života. Vašeho společného života.

pozn. redakčne editováno