Možná znáte, možná ne – operku od pánů Svěráka a Uhlíře O Šípkové Růžence. Kdo nezná, k dispozici je na Youtube nebo jako první část filmové pohádky Tři bratři. Každopádně u nás je to hit. Zpívávala jsem to klukům na jejich přání skoro každý den po snídani.


 

 

 

Přemýšlela jsem jak se (se starším synkem) kreativně vyřádit a vytvořit jakousi pomůcku pro oživení. Samozřejmě z nějakého nezničitelného a přitom dostupného materiálu (materiály, které užívá NASA, se mým představám pouze přibližovaly. Naše soukromá demoliční četa je velmi výkonná). Nakonec jsme zůstali u obyčejné lepenky (která se dá lehce nahradit další levnou lepenkou) s tím, že to konec konců není na věky. Navíc má výhodu, že když bude snědena, (snad) lehce projde. Materiál byl vybrán a já začala vymýšlet jak na to. První, co mě napadlo, bylo loutkové divadlo nebo loutky obecně. Když jsem si spočetla kolik je tam postav (chápejte, kolik dílů bych musela hlídat, aby se neztratilo, chránit před zásahem mladšího syna a posléze i uklízet třeba i rozcupované kousky), tuhle variantu jsem zavrhla. Takže jen nějaké obrázky. Inspiroval mě obyčejný adventní kalendář s otvíracími okýnky. Naše verze je tedy bez čokolády a ve tvaru hradu.

A tak jsme se jednoho dne pustili do díla. Z lepenky jsem vystřihla dva stejné hrady (zadní a přední stranu), vyřezala okýnka a zjistila, že jak budou zavřená, budou se špatně otvírat. Problém vyřešen pomocí „poutek“ z plastové stuhy na balení dárků. Tu jsem lepila až po barvení. Po obědě, když mladší usnul, jsme s Jindrou pokryli omyvatelným ubrusem polovinu obýváku včetně celého Jindry a rozdělali barvy. Zjistila jsem, že temper mám žalostné množství a tak jsme kombinovali s modelářskými barvami, které (jak jsem si myslela) ne a ne schnout. Pak se ukázalo, že jsou suché, jen se tak lesknou. To by nevadilo, jenže se začaly drolit. V kombinaci s prsty barvícími temperami ideální kombinace. No nic. Natřeli jsme vnitřní stranu dvířek, vlepili izolepou „poutka“ na otvírání a celou přední stranu hradu zafixovali solidní vrstvou lepidla herkulesu (barvy tak nebarví prstíky, ani se nedrolí, navíc je Herkules po zaschnutí průhledný a tak nějak vylepší vzhled barev). Po zaschnutí (které Jindru nebavilo a snažil se ho zkrátit foukáním), jsme si obkreslili okýnka a nakreslili obrázky dovnitř. To už za asistence mladšího Ondry a tatínkovou celkem úspěšnou snahou odlákat pozornost od pastelek (které se tak skvěle rozsypávají), lepidla (ňam), nůžek, mačkavých papírů, které mamka právě čímsi pokreslila a dalších věcí. Obrázky i přední strana přilepeny a po nezbytně nutném minimálním čase na zaschnutí jsme mohli začít s hraním.

 

 

Jindra tahá hrad všude s sebou: k babičce, do školičky, chtěl s ním spát – ale to mu neprošlo, dokonce si s ním chvíli hráli moc pěkně oba dva bráškové  bez většího poškození. Skončilo to neřešitelným sporem, kdy mladší otvíral jiná okýnka než ta, co byla právě na řadě. Starší umí zpívat jednotlivé role a baví ho si vybírat, co bude zpívat. Mně se na tom líbí, že u nás zní posledních pár dní více zpěvu než křiku, kluci jsou klidnější a maminka  spokojenější. Zatím jim nevadí, že můj zpěv rozhodně není dokonalý. Uvidíme, jak dlouho nám hrádek vydrží. A tak zpíváme a zpíváme a zpíváme. Druhý den po dokončení jsme operku přejeli dvanáctkrát. Doufejme, že nám tento rekord dlouho vydrží. Jinak budu brzy bez hlasu. Tvoření třikrát zdar!

 

 

 

PS: Stav asi po čtrnácti dnech – hrad je stále velmi oblíbený, operku zpíváme v průměru tak 6x denně. K hradu jsme zakoupili (odolnou) plastovou růži, vyrobili mečík z lepenky, papírovou korunu, dodali látkové plínky na hlavu (když zpíváme sudičky), taťka se operku naučil na kytaru a směle hrajeme divadlo a muzicírujeme celá rodina. Jindra už operku umí zazpívat s drobnou pomocí úplně celou sám. Máme vyrobeny „kulisy“ i pro Budulínka, ale ten tak nefrčí.