• Deset odpovědí

S manželem jsme se poznali na inzerát. Toužila jsem najít manžela a když se pořád žádný vhodný partner neobjevoval, "drze" jsem se postavila před Hospodina a řekla mu: "Pane, když jsi do mého srdce touhu po manželství vložil, tak mi teď pomoz partnera najít. Já si dám inzerát, to bude to moje rouno, a dej, ať na něj padne rosa. Inzerát vyšel v Katolickém týdeníku 29.6.1996.

Přišlo mi deset odpovědí. Radila jsem se s bráchou, jak se mu pozdávají. Na všechny dopisy jsem odpověděla. A pak přišlo seznamování. Kamil byl z Náchoda a přijel za mnou na kole. Pozval mě na večeři, ale už při prvním setkání jsem vnímala, že "nevysíláme na stejné vlně." Tak jsme si hned řekli, že to bylo fajn, ale že se už neuvidíme. S právníkem Tomášem jsem se sešla  na Václaváku. Byl docela milý, ale vůbec se mi nelíbil. Dodnes si pamatuju, že jsme debatovali, zda je pro manželství nutná zamilovanost. Myslím, že mi pak ještě parkrát napsal.

 

  • Do cukrárny ?

8.září jsme jeli se spolupracovníky do Národního divadla na Jakobína. A my jsme si dali s Jendou, přírodovědcem, sraz na Florenci. Přišel ke mně takový podivný panáček. Čím mě ale omráčil byla jeho upřímnost. Povídám: "Půjdeme do cukrárny? "

"Do cukrárny ne, tam chodí staré babky. To Tě raději pak pozvu na večeři."

Pro něj zase bylo důležité, abych nikdy nebyla ve straně. Ještě si pamatuji, že mě hned na první schůzce řekl, jaká jídla nejí. Procházeli jsme se, povídali a na Staroměstském náměstí jsme se chytli za ruce.

Doteď vzpomínáme, jak si myslel, že ho moji rodiče podrobili zvlášť drsné zkoušce, když při první návštěvě u nás doma spal v bráchově nevytopeném pokoji a klepal se zimou pod slabou dečičkou. On, panelákové dítě, v mém rodném domě, kde není ústřední topení. Maminka se na něj mračila, když zjistila, že nechodí pravidelně do kostela.

Tchyně mi zase po letech řekla, jak ji překvapilo, když po příchodu z práce našla na radiátoru moji podprsenku. Řekla si: "No, ti jdou na to zhurta!" (Matně si vzpomínám, že jsem si ji přemáchla a dala uschnout, protože jsem byla zpocená.)

 

  • A do roka byla svatba

Byli jsme hodně zamilovaní. Jenda z Varů, já ze Studence v Podkrkonoší, vzdálenost 240km. Poznali jsme se v září a v prosinci jsme zvali lidi na červnovou svatbu. Ano, bláznovství. Svatba byla hezká - obřad v kostele, hostina v nedaleké restauraci a pak opékání buřtů s přáteli a posezení v orlovně se švédskými stoly. To jsem ale netušila, že můj muž málo jí a je zvyklý, že mu maminka nosí jídlo pod nos. Takže nejedl, jen pil pivo. Večer byl opilý, jak zákon káže. A já si už o svatební noci opakovala svatební slib a doufala, že jsem neudělala životní chybu. Ale už spolu žijeme v dobrém i ve zlém 19 let.

 

  • Každý má jiné tempo růstu

Manžel věřící je. Vnímá Boha Stvořitele, ale jak sám říká, nepotřebuje církev a kostel. Někdy je to pro mě náročné. Nemůžeme se spolu modlit, i když z mé strany nějaké pokusy jsou. Občas jde manžel se mnou v neděli do kostela. U zpovědi byl jako dítě párkrát a má z toho trauma. Nikdy mi v žádných aktivitách nebránil, ale taky mě v nich nepodpořil. Protože nemůžeme mít děti, chodím do kostela sama a někdy se mi opravdu nechce a je mi z toho smutno.

Vím, že je málo manželů, byť jsou oba věřící, aby v tom směru prožívali jednotu. Víru prožívá každý jinak. A každý má i jiné tempo růstu. Já jsem věděla, že snáze přijmu Jendu s určitou jeho liberálností, než bych přijala rigorózného katolíka. Nevím, jak to dobře obléci do slov. Za ještě důležitější než sdílení víry považuji, aby ti dva uznávali stejné životní hodnoty. My dva máme společné aktivity pro lidi a že respektujeme partnerovu svobodu.

A povzbuzení na závěr. Jeden náš dobrý kamarád říká, že jsme nejrozdílnější pár, který zná, a jsme pro něho důkazem, že i lidí, kteří jsou radikálně jiní, se mnohou ctít a milovat.

pozn. redakčne editováno