Jela jsem z divadla a naproti mně v autobuse sedili manželé - paní tak 70 let a pán se věkem blížil k osmdesátce. Paní Alenku znám, dříve učila na gymnáziu.

„Tak se někdy zastavte v knihovně,“ zvu ji.

„To ona by Vám napovídala samé nesmysly!“ ozve se manžel.

„Vašku, nech toho zase.“

„Aleno, neštvi, mě. Nenapomínej mě, tady nejsi ve škole!“ odvětil pán nasupeně.

Alena sklopila oči a bylo vidět, jak je jí manželovo chování nepříjemné.

U svých rodičů vidím, že se oba velmi snaží být na sebe milí, ale třeba zapomínání, to je kapitola sama o sobě. Jeden řekne: „Ale, to jsem Ti přece říkal.“

„Neříkal, to bych si přece pamatovala.“

Znám ale manžely, kde se k sobě po x letech manželství chovají příšerně. Hudrají, hulákají, nadávají, ponižují před druhými svůj protějšek. Chce se mi říct, než tohle, to raději nic.

Tuším, že když přijde důchod, jsou manželé většinu času spolu. Oba už často mají nějaké zdravotní problémy. A každý ví, že když člověka něco bolí, bývá nedůtklivý a protivný. Charakterové rysy, zvláště ty negativní, se prohlubují. Byl-li někdo vzteklý, bude tuplem, byl-li spořivý, bude lakomý.

Myslím, že je moc dobré, když si oba manželé zachovají svoje zájmy a záliby, které provozují sami, bez partnera. Když mají vybudovanou vnitřní integritu. Partnerské role se mění, z milenky se stává babička, pečovatelka. Vidím ale jako důležité, aby, když to jen trošku jde, manželé vykřesávali jiskřičku erotiky, zájmu o druhého jako o partnera. Jak je úžasné vidět staré manžely, kteří se vedou za ruce! Jdou spolu do restaurace, umí slavit.

Zachovat si ve stáří lásku a úctu je zřejmě bez Božího požehnání nemožné. Mám tu výhodu, že znám manžely, kteří se milují i po 30, 40, 50 letech. A myslím, že to, jak se k sobě chovají dnes, má kořeny v tom, jak na svém vztahu pracovali před lety.

Jaký vztah mají vaši rodiče či prarodiče? Co vidíte jako důležité pro hezké manželství po letech?