…..že Tě nikdy neopustím, a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti…..

Občas přemýšlím nad těmito slovy z manželského slibu. Už několika manželům, které jsme dobře znali, se nepodařilo dodržet tento slib, který si dali v mládí.

Poslední týdny, kdy nad tím přemýšlím, se mi vybavily 3 různé rodiny, které paradoxně jsou "nevěřící" - muži co se týká alkoholu - pijí za I.ligu a ženy trpělivě snáší tento společný život už desítky let. Jednu z nich obzvlášť obdivuji - barák na spadnutí, chlap troska, 3 dospělé děti v různých divokých vztazích. Tak si říkám: co tu ženu drží s tím mužem? Proč od něho neodejde? Vždyť s ním zažívá skoro celý život peklo…..

Většina manželů si manželský slib uděluje v době svého mládí, kdy ani jeden z nich nemůže tušit, co všechno život s sebou přinese. A to je dobře - protože možná by někteří, kdyby dopředu věděli, co je čeká, tak by do toho svazku ani nešli. A to by byla škoda…

Když pozoruju, jak se některá už zralá manželství hroutí, tak přemýšlím nad tím, co si mám představit pod "dobré i zlé". A vyvstávají mi různé otázky:

Co je teda tak moc zlé, že musím odstoupit od slibu, který jsem jednou dala?

Dobré i zlé - až do smrti. Tzn. že to může být až tak moc zlé, že to třeba povede i k mé smrti?

Ve slibu se neříká: až to bude moc zlé, tak odejdu. Ne. Všechno dobré a všechno zlé…. až do smrti.

Nevím - ptám se .....

Ještě se mi vybavuje jedna žena, která žila se svým mužem více než 50 let. Zažila hodně těžké chvíle, kdy ten muž často pod vlivem alkoholu byl agresivní, sprostě jí nadával, často pro klid v rodině se musela vzdát různých náboženských akcí, na které by ráda šla. Manžel jí zemřel před 13 lety a ona je stále ještě docela čilá a podle svých zdravotních možností i činná na vinici Páně. A tak si říkám: co by se stalo, kdyby toho muže opustila třeba ve čtyřiceti? Z něho by stal bezdomovec, alkoholik…. Ona by sice možná byla v klidu a užívala by si života - ale je smyslem našeho života jenom si užívat? A už mě nezajímá, že za nějaký čas ten druhý bude třeba nešťastný? Kdo mu uvaří, vypere…? I když si to možná zavinil sám….

Nedávno jsem četla článek ve Světle - o františkánech z Bronxu (newyorská čtvrť), kteří se věnují lidem, které společnost odmítá - alkoholici, narkomani, prostitutky, překupníci. Ti muži jsou často vystaveni nebezpečí, že budou zavražděni - ale přesto Z LÁSKY k těm lidem se jim neúnavně věnují. Vím, je to něco jiného - nežijí s těma lidma v jedné domácnosti, neřeší s nimi výchovu dětí apod. Ale možná ta podstata je stejná: pomoci druhému člověku ŽÍT.

Nesoudím, neodsuzuji… Jenom se mi honí hlavou myšlenky. Proč lidé nejsou ochotni nést i to těžké, když to slíbili. Člověk se během života mění - jak k tomu horšímu, tak i k tomu lepšímu - a vždycky je naděje, že bude líp. Bůh má své nepřeberné možnosti, jak člověka proměnit…

Život je krátký a věřím, že ve srovnání s věčností je třeba i několikaleté trápení ničím proti budoucí odměně a slávě…

Díky Bohu si žiju už třicátý rok v poklidném manželství, takže se mi to dobře mudruje….