Nerada píšu osobní články. Ale nedávno jsem v noci při kojení vzpomínala, jak jsem se před šesti lety seznámila s manželem. A musela jsem se usmát, jak se někdy liší plány naše od plánů Božích. I když jsem se za budoucího manžela modlila, takové seznámení a začátek vztahu s „tím pravým“ bych si nevymyslela ani v nejbláznivějším snu.

Třeba to povzbudí ty z vás, které na toho pravého zatím čekáte…

 Vysoký namachrovaný týpek

Červen 2010

Druhé státnice během třech dnů. Jsem Bc. Uf. Ani nemám sílu mít radost. Po mnoha týdnech intenzivního učení konečně mezi lidmi. Připadám si jako mimozemšťan.

 

U kamarádek (z rodného Valašska) na bytě:

„Poď s nama do menzy na oběd. Dnes tam bude aj Kubko.“

„Kdo?!“

„Jeden Slovák, chodí teď s nama na akce. Je úplně super.“

„Aha.“

 

Nedaleko menzy:

„To je naša kamarádka Peťa. Udělala dnes státnice.“

„Ahoj, ja som Kubo. Gratulujem.“ (Kubo?! Co je to za divné jméno?!)

Usilovně se snažím ze svých 155 cm dohlédnout do skoro dvoumetrové výšky. (Nemám ráda moc vysoké lidi. Pokud si někdy někoho vezmu, bude aspoň o hlavu menší.) Do očí mu ale nevidím. Má na nich stylové sluneční brýle.

Závěr: Vysoký namachrovaný týpek.

Překvapení dne: Vysoký namachrovaný týpek udělá v menze před jídlem kříž. V duchu se zastydím za ukvapený závěr.

 

Setkání na koleji

Září 2010

Začínám zase bydlet ve studentském městě, shodou okolností na stejné koleji jako můj kamarád a jeho nový spolubydlící - Kubo. (Pokrok: Už vím, že Kub(k)o je podoba jména Jakub.)

 

Kamarád ke Kubovi: „To je skvělé, že budem spolu na pokoji. Ve středy budem chodit pařit!“

„Hmm… to neviem. Tento semester budem mať školu len do stredy, tak možno budem v stredy chodiť už domov.“

„Proč tak brzo?! Středa je bačovský deň! Je v tom nejaká baba, že?“

„Áno, som čerstvo zadaný…“

 

Já: řeším úplně jiné věci než vztahy. Od bolestného rozchodu a po další krátké známosti jsem se zařekla, že do dalšího vztahu půjdu, až se budu cítit připravená. A teď mám myšlenky úplně jinde. Nová kolej, nová spolubydlící, nový semestr,… A navíc koncem léta zjistili mému strýci rakovinu a zahajuje léčbu. Takže i nové starosti.

 

Opravdu upřímná modlitba

Listopad 2010

Svatý Martin letos přijel na bílém koni a na pavlači koleje je bílo. Z okna svého pokoje pozoruju Kubka, jak odklízí sníh. Už to pro mě není vysoký namachrovaný týpek. Stali se z nás za ty dva měsíce dobří přátelé. Dokážeme se bavit o všem možném – mimo jiné i o jeho vztahu a plánech do budoucna. Vždycky se těším na společné večeře v pondělí a v úterý u kluků na pokoji. Ve středy jezdí Kubo většinou už domů.

A najednou - poprvé po dvou a půl letech od posledního rozchodu - mě napadá: „Pane, škoda, že je zadaný. Nemůžeš udělat nějaký zázrak? Teda jenom pokud chceš, abychom byli spolu…“ :-)

Dny plynuly. Na svoji modlitbu jsem už trochu zapomněla, a protože se zázrak zatím nekonal, nechávala jsem všemu volný průběh. A čekala…

 

Jak se zázrak (ne)konal

15. prosinec 2010 (středa)

18:30 To je nápad končit v zimním semestru semináře tak pozdě. Venku už je tma jako v pytli. Vycházím z budovy naší fakulty. Na mobilu mám asi 10 zmeškaných hovorů. Od různých členů rodiny. Něco se muselo stát!

Vytáčím první číslo.

„Co se děje?“

„Strýc… strýc dnes umřel.“

„Cože?! Teď, když to vypadalo, že to bude v pořádku?! Teď, pár dní před Vánoci?! Teď?! …“

 

Vbíhám na kolej. Ve vchodu se málem srazím se spolubydlící. Je na odchodu. Strašná samota.

Musím zrušit tu dnešní večeři u kluků. Opravdu teď nemám myšlenky na jídlo.

Klopýtám přes pavlač. Přes slzy skoro nevidím.

 

Kamarád má dnes zpoždění. Na pokoji je jenom Kubo. I přesto, že je středa.

„Já… jdu zrušit tu večeři… strýc… umřel…“

Objetí beze slova.

 

Přichází kamarád.

„Na studentskou mši dnes asi nepůjdeme…“

„Proč ne? Pojďme. Prosím. Já to zvládnu.“

 

19:00 Stojíme vzadu v kostele – kamarád, já a Kubo. Jsou jako dva bodyguardi, pořád mě kontrolují, jestli je všecko v pořádku.

Túžim priniesť na oltár život, čo v sebe mám… možno len tichý plač, len bolesť, čo mám…“

 

Po mši:

Kubo: „Keby si čokoľvek potrebovala, tak mi zavolaj.“

„Já na tebe nemám číslo.“

„Tady je české. A tady slovenské.“

 

 O dva dny později na tramvajové zastávce:

„Ahoj, ideš domov?“

„Jo. Jedeme asi stejným vlakem.“

„Priznám sa, že sa domov neteším. Rozišli sme sa s Kikou asi pred dvoma týždňami, tak to bude ťažké…“

„My zase budem mít smutné svátky. 22. má strýc pohřeb.“

 

Cesta ve vlaku rychle ubíhá. Až mě mrzí, že musím vystoupit. Tolik jsme toho nestihli probrat! Slibujeme si, že si během volna budeme psát aspoň na chatu.

 

Co bylo dál...

1. leden 2011, 00:15

Telefon. Slovenské číslo.

„Ahoj, to som  ja, Kubo… chcel by som ti popriať šťastný nový rok. Aby bol plný lásky…“

A tak jsme nový rok začali spolu. A potom i ty další.

 

6. září 2014

„Ja Kubo odovzdávam sa Tebe, Peťa, a prijímam Ťa za manželku,…“

Já Peťa odevzdávám se Tobě, Kubo…“

 On vedle mě, náš společný kamarád jako svědek. Jako dva bodyguardi.

 

 

Závěr:

Žádná modlitba nepřijde nazmar, i když je někdy těžké vidět Boží plán ve zdánlivě obyčejných nebo dokonce těžkých chvílích. Ale Bůh dělá zázraky často právě tehdy, kdy je nejméně čekáme. Třeba ve chvílích, kdy jsme úplně na dně. Možná si toho nevšimneme hned. Ale později to doceníme.