Příběh je starý přes 10 let a otevírá staré bolesti, které byly odpuštěny. Je o tom jak velmi si mohou ubližovat blízcí lidé a jak nás Bůh vede ke smíření, pokud chceme.


Jsme stará známost ze saleska. Chodili jsme kolem sebe a řešili svoje povolání duchovní  i civilní tak dlouho až jsme se dali dohromady. Po pár prvních společných týdnech jsme měli jasno, že vzájemně naplňujeme naše představy o budoucím partnerovi. Byli jsme zamilovaní a prožívali jsme spolu - často jen v dopisech a telefonátech - krásné první léto plné táborů, chaloupek a akcí pro mladé a nevnímali jsme první signály z našich rodin.

Léto se zhouplo do školního roku, pro mě posledního státnicového. To už jsme pocítili nesouhlas ze strany rodičů, ani jedněm partner jejich dětí nepadl do oka. Zvyknou si a pochopí, stejně jsme většinu času v Brně, nebudeme je dráždit, řekli jsme si. Stejně se brzy rozejdou, řeklo si rodičovstvo. Jenže uběhly necelé 3 roky, my jsme absolvovali přípravu na manželství v rodině a rozhodli se, že je na čase. A tím jsme rozpoutali peklo…

Mírnější verze probíhala u nás doma, prostě nesouhlasili s mým vyvoleným a dožadovali se odkladu svatby. Nejvíc jim asi vadilo, že nemá dokončenou VŠ. Že při studiu pracuje a školu dokončí do půl roku, nebylo podstatné. Pak k výčtu přibyla jeho rodina. Později pochopili, že nic nezmění a rezignovali (snad jen na babičku), ale se svatbou nechtějí mít nic společného.Těsně před svatbou, poznali po letech svou dceru, tak jak nikdy předtím skrze její přátele a zpovědníka.

Z druhé strany to bylo náročnější a velmi bolestivé pro mého muže, jeho maminka odmítla přestřihnout pupeční šňůru a šla za svým tvrdě. Neváhala přijet k nám na malé městečko a na náměstí tam křičet o mě sprosté věci na moji maminku, neváhala jí volat, neváhala sebrat mému muži všechny doklady…. Co všechno se stalo mezi ní a mým mužem je uzavřené v jeho nitru. Byl však velmi nešťastný. Po letech vím, že ke spoustě věcí ji vedla její sestra. Tatínek byl na naší straně, v rodině však neměl žádné slovo.

Všechno jsme odevzdali Pánu a zorganizovali si svatbu po svém a se všemi, kdo nám fandí. Byla krásná, malá, v našem salesku, s úžasnou atmosférou. Manželova maminka se účastnila obřadu, pro formu jsem dostala i křížek na čelo, byli tam přece lidi... Po obřadu utekla i se svou sestrou, později nám ještě několikrát volala, aby nás urážela a dovolávala se Boha, že sňatek neplatí. Hned vzápětí volal kamarád z misií v Bulharsku, že na nás myslí a sloužil za nás právě mši. A velkou oporou nám byl náš milý oddávající.

Čas po svatbě nebyl moc klidný, jednak jsme si sami naběhli, když jsme začali rekonstruovat starý domeček a „druhak“ nepříjemné telefonáty neustávaly – ve dne i v noci. Bylo to velmi těžké období, zejména pro mého muže. Po nějaké době se vše zmírnilo a my jsme doufali, že třeba vnouče vše uklidní. 4 roky po svatbě jsme se konečně miminka dočkali. Babička se byla podívat v porodnici a poprvé mi odpověděla na pozdrav, velmi se ale zlobila, jak jsme dítě pojmenovali, ona mu bude říkat po svém. To bylo celkem jedno, protože se stejně nevídali, ona k nám nepůjde a já k nim také nesmím přes práh.

Tak běžel čas a přijela do porodnice podruhé, to už byla komunikativnější, už jsem nebyla nepřítel číslo jedna. Švagr si našel přítelkyni a odstěhoval se k ní. Čas šel dál, kluci rostli, nikdy jsem jim o babičce neříkala nic negativního, občas je vzal manžel babičce ukázat. My jsme však byli pořád ti špatní a navíc jsme se ještě stýkali se švagrem. Někdy to bolelo víc, někdy míň, když jsem se poznala se sestřinou tchýní, probrečela jsem půl její svatby. Dnes už to jsou jen zlomky vzpomínek.

Když byl mladšímu synovi asi rok a půl, babička vážně onemocněla. Vlivem nesprávné léčby se dostala do velmi kritického stavu a lékaři nad ní zlomili hůl. Jednou z cest jak tento stav zvrátit bylo nutit ji každý den potravu a výživný roztok. Manžel s tchánem si rozdělili služby, občas se přidali i švagři. Váhala jsem jen chvilku, asi nejvíc mě popoháněl pocit, že toho jednou budu litovat. Zkusila jsem hodit za hlavu všechny ty křivdy, zlá slova a svou pýchu, a ono to postupně šlo. Babičku jsme vytáhli z nejhoršího, její diagnóza však byla stále vážná a nejasná. Provázeli jsme ji po různých nemocnicích asi rok, během něhož se konečně našla příčina, ale léčba byla k dispozici už jen paliativní. Během té doby si babička jistě leccos uvědomila, svým způsobem se i omluvila a mezi námi se vyvinul přátelský vztah. Začalo to samozřejmě od dětí, které ji držely nad vodou a které milovala. Jsem ráda, že jsem tehdy byla na rodičovské dovolené a měla možnost za ní pravidelně jezdit a vozit jí děti. Střídali jsme se, jak jen to šlo, se sestrou se pohádala, tak za ní moc nechodila. Moje novopečená švagrová nedokázala „hodit všechno za hlavu“. Babičce se ulevilo natolik, že byla propuštěna domů, dál jsme ji navštěvovali a o Vánocích poprvé ona přijela k nám.

Babička tiše odešla do Boží náruče před Velikonocemi, týden po tom, co si pochovala v porodnici vytouženou vnučku od švagrovců a asi půl hodiny po přijetí svátosti nemocných.

PS. Moji rodiče dnes o mém manželovi říkají, že je to jeden z nejhodnějších lidí, co znají, a prý ho mají radši než mě.