Při právě probíhajícím setkání mládeže v Krakowě nelze nevzpomenout na setkání v Římě v roce 2000 a v Kolíně nad Rýnem v roce 2005, kterých jsem se účastnila.

Řím je prodchnutý životem prvních křesťanů. Snoubí se zde antika s renesancí a barokem. Pověst kolébky křesťanství na nás dýchá na každém kroku. Je rok Velkého jubilea. Svaté brány hlavních římských bazilik zvou ke ztišení. Je velké vedro, i na Římany. Jsme vděční za fontány v ulicích a odpolední siestu, kterou sice nevyužíváme, ale potěší.

Nepotkáváme téměř žádné domorodce, od úřadů dostali doporučení opustit město, asi bychom se zde všichni nevešli. Je pravda, že když se chceme dostat na naši školu Ferrari, musíme jet přes Termini (místní dopravní křižovatka), tam nevystoupit a nechat se oblažit davem cestuchtivých spolucestujících. Největší sranda je se Španěly, jsou temperamentní a zpívají, i kdyby se nevím co dělo.

Na Termini je možno kromě letadla využít také metro. Je zde narváno k prasknutí. Jeden z Francouzů již nestihl nastoupit a zůstala mu pouze noha ve dveřích metra. Kamarádi mu naštěstí nohu stihli vytáhnout a tak přišel pouze o botu. Od té doby zde stál zřízenec a hlídal hladký nástup a výstup.

Je úterý a míříme na úvodní mši svatou se Svatým otcem Janem Pavlem II. Jsme sice až u Tibery, ale hlavně, že jsme tady. Svatý otec nás vítal u sebe doma s velkou vděčností, že právě v roce Velkého jubilea se může s námi setkat zde v Římě. Mše svatá skončila, my se brouzdáme směrem k bazilice, abychom se na ni mohli podívat, auta uklízí ulice. Na místo ubytování se vracíme za úplné tmy, udivení, že jsme všichni, že se nikdo z nás neztratil. Zjišťuji, že mi chybí papírová jmenovka do ČNC. Druhý den se procházíme opět po městě a najednou leží na zemi u kanálu modrý papírek. Otočím ho a ona je to moje jmenovat. Žasnu, v Římě! Vždyť ani nevím, že jsem tudy šla.

V Českém národním centru blízko baziliky sv. Jana v Lateránu nás vítá verš letošního setkání: "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (Jan 1, 14)

http://ave.turystyka.pl/page_history_wyd.html

Stojíme frontu ke Svaté bráně v bazilice sv. Petra. Tu se k nám přitočí arcibiskup Graubner, ukáže nám okna pod střechou jednoho z vatikánských domů a řekne: „Tady s vámi bude probíhat proces svatořečení." Procházíme Svatou branou, ještě registruji Pietu od Michelangela, moji oblíbenou sochu.

Blíží se závěrečné setkání se Svatým otcem na Tor Vergatě. Vydáváme se na sedmikilometrovou pouť s nezbytnou krabicí jídla v ruce, spacákem a karimatkou. Na periferiích se na nás usmívají místní a nepřetržitě nás kropí studenou vodou. Mezi vinicemi už probleskuje cíl naší cesty.

Na Tor Vergatě zní hymna Emanuel, jsou puštěné vodotrysky na kropení trávy a já pořád nevycházím z údivu, že jsou zde takové spousty lidí různých národů, kousek od nás táboří Francouzi. Pak mě přemohl spánek a já se budím až na závěrečné Pater noster a úžasný ohňostroj. V noci je překvapivá zima.

V neděli ráno prožijeme mši svatou se Svatým otcem, což byl pro mě zážitek, a vracíme se domů.

A význam setkání pro můj život? Zažila jsem konkrétní Boží doteky, společenství a hlavně to, že nejsem sama.