Byla jsem na primici jednoho kamaráda. Ve farnosti, kam jsme chodili před svatbou. Po našem přestěhování na vesnici se vazby zpřetrhaly a tak jsem se docela těšila na setkání se starými známými.

 

"Ahoj, jak se máš? Kolik máš teď dětí?"

"Tři."

"Aha."

Připadala jsem si jako zvíře v zoo.  Jenom se podívejte, to je Anička, ta jak má hodně dětí. Jakoby počet dětí a to, že jsme je měli brzo, mluvilo za vše. Netřeba se ptát na víc, všechno je jasné. Vlastně jsem byla ráda, že jsem musela jet uspávat a mohla se tak rychle vypařit.

Protože nejlíp se našim dětem usíná v autě, jela jsem jen tak na dálnici. Vyčistit si hlavu. Rozladění ale nepřešlo, tím spíš, že ani po probuzení děti nepřekypovaly dobrou náladou.

Cukrárna. Poslední šance, jak přehodit výhybku z blbé nálady alespoň na snesitelnou. U pokladny platím dort, trochu se zapovídáme a paní prodavačka dává Elišce jako dárek trubičku z oplatky. "Tady máš jednu. A ještě jednu do druhé ruky. "

"Chceš?" Eliška se ke mě otáčí a jednu mi podává. Dělí se o to, co má ráda. Jen tak.

Pořád jsem unavená máma, která nemá moc jiných témat ke konverzaci. Pořád se mě někdo ptá, kolik mi je, že už mám děti. Pořád se za mnou otáčí lidi na ulici, když jdu se všema najednou.

Ale občas přijde "Chceš?" Jako malé povzbuzení, že tohle všechno má smysl.