Byla bych ráda, kdyby tento můj osobní příběh byl povzbuzením pro všechny, kteří prochází beznadějnými časy, a kdyby alespoň trochu pootevřel oči pro Boží lásku, která nás vede po klikatých cestách. A také vedl k větší empatii s těmi, kteří takovým obdobím procházejí.


Když jsme se brali, věděli jsme, že chceme minimálně dvě děti, ale spíš víc. Díky dlouhodobé připravě na manželství v rodině jsme také diskutovali možnost, že naše vlastní děti nepřijdou. Na řešení jsme se oba shodli - adopce, pěstounství, ale já se modlila, ať nás to nepotká.

Miminko jsme neplánovali hned po svatbě, pořídili jsme si domek v hrozném stavu a vrhli se na něj. Když jsme si řekli, že už je ten správný čas, tak se dělo přesně to, čeho jsem se obávala. Čekali jsme něco přes dva roky. To není zase tak moc, ale kdo to zažil, ví, že každý měsíc je až moc. O zbytečných otázkách a hloupých narážkách, že si někdo chce užívat, už tu řeč byla. Během té doby jsem poznala holky, které na tom byly mnohem hůř než já, a skrze ně spoustu bezmoci a utrpení. Nepřestávám se modlit za ženy, které marně touží po dítěti. Odmítla jsem se smířit s verdiktem mé lékařky, která mě poslala do centra reprodukce, nastudovala literaturu a vyrazila jsem do CENAP-u. Chtěla jsem hlavně vědět příčinu a pak se s ní smířit. Naše příčina byla řešitelná a do půl roku jsme čelali vytouženého potomka. Byla jsem tak nadšená a šťastná, že mi byly fuk všechny obtíže těhotenství, záhadné komplikace s ledvinami i konec těhoteství s preklampsií. Trochu mě zbrzdil až komplikovaný dlouhý porod. Měli jsme však zažít ještě mnohem větší beznaději, když jsme putovali po nemocnicích s miminkem, jehož stav byl stále horší a lékaři marně hledali řešení. V těch čtyřech měsích prošel náš vztah opravdovou zkouškou. Naštěstí jsme narazili na lékaře, který nám pomohl. Sice měl syn příšernou dietu, ale rychle se lepšil a během prvního roku jsme zvládli stravu úplně, zůstala jen bezmléčná, bezlepková dieta.

Syn byl a je naše milé empatické sluníčko a když měl asi rok a půl, usoudili jsme, že bychom zvládli další miminko. Pán nám poslal jednoho andělíčka a hned na to dalšího chlapečka. V posledním trimetru mě opět začaly zlobit ledviny a to tak, že jsem skončila ve velmi vážném stavu v nemocnici. Nakonec jsme vše oba ustáli a já prožila konec těhotenství s umělým vývodem z ledviny. To s sebou neslo spoustu komplikací a tak 2-3 výlety týdně na pohotovost a to vše s batoletem v závěsu. Porod v jiné porodnici měl velmi podobný scénář, jen byl rychlejší,  s empatičtějšími lidmi a epidurálem. Po šestinedělí se moje ledviny uklidnily, příčina problémů není jasná, pravděpodobně v tom velkou roli hrají hormony. Nicméně vzhledem k průběhu obou těhotenství mi bylo důrazně doporučeno už těhotenství neriskovat.

Nastalo pro mě těžké období rozhodování. Moc jsem toužila po dalším dítěti a neustále přemýšlela zda Bůh chce, abych svou situaci přijala nebo mám důvěřovat, že se nestane nic zlého. Bylo to jedno z nejhorších rozhodování v mém životě. Dodnes nesnáším otázku "A vy máte jen dvě děti?" a že jich padlo... Dokonce i domluva od kněze, že dvě je málo. Nakonec jsem se zkusila podívat na věc očima mých blízkých a viděla jsem, že moje nemocná maminka, která je už teď "na nervy" z každé hlouposti, by asi víc nesnesla. Jak by to zvládal manžel, kdybych se nemohla starat o kluky? A jak by to prožívali kluci, zvlášť ten mladší emočně založený? Přišlo mi sobecké plnit si jen svou (a manželovu) touhu, možná jsem se měla rozhodnout jinak, ale komplikací bylo tolik. Všechno jsem odevzdala Pánu.

Za pár dní na to k nám přišel pan farář přemlouvat mě, abych začala učit náboženství. Viděla jsem v tom jasnou cestu, že máme svou energii věnovat dětem a práci ve farnosti.