Text napísaný pre mladých (nielen v Krakove) - pozn. ed.

Svůj osobní příběh povolání píšu v naději, že někomu pomůže získat nadhled a zbytečně se netrápit rozhodnutím, naopak vše odevzdávat do Boží milosrdné náruče.

Dospívala jsem v době sametové revoluce, v době, kdy se poměry uvolnily a církev volala po nových povoláních k zasvěcenému životu. To mě oslovovalo a zároveň děsilo. Když jsem začala řešit, co se svým životem, rozhodla jsem se studovat VŠ - hlavně z trucu - protože to přece nezvládneš, říkali rodiče.  Stále jsem ale přemýšlela, zda mě Bůh nevolá jinam. Moje kamarádka vstoupila do jednoho řeholního společenství, tak jsem se svěřila jí. Reakce byla nečekaně rychlá, je to jasné, mám k nim hned vstoupit, a přijela se svou představenou. Tak rychlá reakce mě vyděsila, couvla jsem a pro jistotu začala chodit s prvním přijatelným klukem. To samozřejmě nebyl dobrý nápad a celkem rychle jsme se rozešli. 

Pro mě nastalo docela dlouhé trápení. Chtěla jsem vše vyřešit hned a pořád se bála, že se špatně rozhodnu. Až později s pomocí zpovědníka a duchovního vůdce se mi podařilo vše odevzdávat Pánu, modlit se a svoji energii a čas věnovat práci s dětmi a mládeží. Záměrně píšu odevzdávat, protože to byl proces. Učila jsem se důvěřovat Bohu, že mě povede tou nejlepší cestou a že ani já Mu to nezkazím. Řekla jsem si, že když do konce VŠ nepotkám někoho, kdo bude splňovat moje představy, pak se budu teprve rozhodovat. Teď budu žít přítomnost. Míjela jsem asi dva sympaťáky, ale nebylo to ono. Až ke konci VŠ jsem se se svými úvahami svěřila salesiánkám a s obavami čekala na reakce. Sestry zůstaly v poklidu, pokud to chce Pán, tak to tak bude. Zanedlouho přeskočila jiskra mezi mnou a jedním animátorem, jak jsme se poznávali, zjišťovala jsem, že zapadá do mých představ a já do jeho. Jenže já pořád řešila, jestli náhodou nemám jít jinou cestou.

V té době jsem jela na mezinárodní setkání salesiánských animátorů do Colle Don Bosco, ideální příležitost jak popřemýšlet a vše promodlit. Jednou jsem se v Colle přistihla, jak přemýšlím zda jít ke zpovědi ještě tam nebo až doma. Rozhlédla jsem se a musela jsem se smát, seděla jsem přímo před rodným domem Dona Bosca, světce, který vedl své svěřence k časté zpovědi. Oslovila jsem jednoho kněze z naší skupiny a hádejte, kde si se mnou dal sraz? Tam u rodného domu jsem dostala za pokání jít si lehnout na Louku snů (http://www.janbosko.pavucina.org/article.php?id=sny), vše odevzdat Pánu a přemýšlet o své budoucnosti. A tam mi náhle bylo vše jasné, že mě vlastně popohání vzdor a moje pýcha, že Pán mě volá do světa a že to nebude jednoduchá cesta. Po rozhodnutí se ve mně rozhostil neskutečný pokoj.

Letos to bude 14 let, co jsme si udělili svátost manželství.

 

Moji milí hledající,

přeji Vám do srdce pokoj, vědomí Boží blízkosti a Jeho nesmírné lásky, se kterou nás vede po svých cestách +

 

Louka snů @www.colledonbosco.it