Přemýšlím o tom už delší dobu, když přispívám na blog Ženy, matky, manželky a zároveň na nástěnku tohoto společenství. Párkrát už jsem na blog psala, jaké věci pro mě Bůh udělal, co jsem s ním zažila povzbudivého. Zároveň však na nástěnce sdílím své obavy, strachy a nedokonalosti, kterých se s mým prvním mateřstvím vyrojilo opravdu nemálo. Bojím se, modlím se méně, než bych měla... Mám vůbec právo svědčit o velkých Božích věcech? Vyslovovat slova povzbuzení ve víře pro ostatní? Tato otázka se mi v životě opakovaně vrací. Vždycky, když mi nějaká kamarádka děkovala za to, jak úžasně jsem jí pomohla a podpořila ve víře, byla jsem ráda ale zároveň mi bylo trochu úzko. Kdyby jen věděla, co se mi honí hlavou, čeho se zase bojím, kde nevěřím, kde jsem zanedbala modlitbu... A naopak, těm, co o mých slabostech věděli velmi dobře, jsem se radit bála, ačkoli mi třeba slova útěchy naskakovala.


Ze zkušenosti ale vím, že tenhle divný pocit je třeba překonávat. Bůh si používá naše slabosti. Někdy může být naše slabá síla opravdovým povzbuzením pro druhé. A ti, kteří o našich nedokonalostech dobře vědí, se mohou cítit ujištěni, že ačkoli sebe třeba též shledávají nedokonalými, mají jejich svědectví a jejich slova význam a cenu.

Jak píše svatý Pavel, "poklad víry máme v nádobě hliněné". Ano, je to nádoba křehká, možná nedokonalá, ale je v ní ukryt poklad, který může - a má - sloužit druhým.

V čase kolem Světových dnů mládeže se můžeme více než kdy jindy setkávat se svědectvími různých lidí o jejich životní cestě s Bohem, o víře, o rozhodnutích. Mohou nás potkat některá pokušení. Říct si: Tenhle tu něco vykládá o víře? Vždyť ho znám a je takový a makový. Nebo si říct: Krásné, škoda, že je můj život s Bohem příliš obyčejný. Nebo: Ačkoli mi Bůh mnohé dal, raději o tom moc mluvit nebudu, zůstávám i přesto dost nedokonalý a mohl bych vzbudit pohoršení. 

Myslím, že by to byla škoda. Každý totiž onen poklad víry máme a to je to hlavní. Každý možná není stavěný na to, aby o svém životě s Bohem hned se všemi mluvil. Ale je hezké znát svůj příběh víry, vědět o darech, které jsme dostali, i o těžkostech, kterými procházíme.

Nebojme se říct slova povzbuzení, ačkoli nám samotným do smíchu není. Nemysleme si, že bychom nebyli hodni svědčit. Neváhejme sdílet radost z obdarovaní i obtíže čekání na řešení. Nechme se vést Duchem. Možná někdo vedle nás na naše slova, naše podněty nebo na pouhé naslouchání, čeká.

Moje momentální motto. Foto: facebook časopisu In.