V pauze mezi přednáškami mi zvoní mobil. "Aničko, nechceš jet do Sydney? Hledáme někoho, kdo pojede za náš vikariát. Měli jsme adepty nahlásit už před týdnem, ale já na to zapomněl. Třeba na to zapomněli i ostatní faráři a je tam ještě volno." Ačkoli jsem neměla čas na rozmyšlení, věděla jsem hned, že pojedu. Byla to nabídka, co se neodmítá. Jako slepá k houslím jsem tak přišla k cestě na Světové dny mládeže do Sydney.

To léto bylo zvláštní především tím, že na jeho konci jsme plánovali svatbu. Takže přípravy na cestu byly tak trochu ve stínu příprav veselky.

Předprogram měla česká výprava v Melbourne. Bydleli jsme v rodinách. Ta naše, podle toho, co jsem vyrozumněla, nebyla příliš silně věřící, respektive tedy aktivní ve farnosti. Navíc oba rodiče byli dost introvertní. O to víc mě potěšilo, že si k sobě domů vzali poutníky. Nakonec nám připravili večeři, na kterou pozvali i babičku a dědečka, kteří byli v Evropě a mohli si tak s náma líp popovídat. Jejich snaha o vytvoření co nejhezčího prostředí mě moc potěšila.

V Sydney pak probíhal klasický program Světových dní mládeže - setkání s papežem, program v českém centru, setkávání s ostatními poutníky, prohlídka města. Přiznám se, že oficiální program mě na setkáních příliš neoslovuje, snad proto, že papež je kdesi vepředu a na mě většinou dolehnou praktické aspekty cesty, jako třeba všudypřítomné fronty, zima nebo velký hluk.

Dopoledne patřila českému programu. Rozdíl oproti minulému setkání tvořilo to, že jsem se na vytváření programu přímo podílela jako moderátorka. Zajímavá zkušenost.

Po skončení dnů mládeže jsme poznali několik míst z okolí Sydney. Modré hory, kde vodní opar tvoří skoro modré panorama, pobřeží se skalními útesy, záliv v Sydney. Během těchto dnů jsme bydleli v bytě českých emigrantů, kteří nám vyprávěli, jaké to bylo opustit Československo a najít nový domov v Austrálii.

Když jsem psala o tom, že oficiální část programu mě trochu minula, chtěla bych se zmínit i o tom, co mě obohatilo. O prohloubení a nalezení nových přátelství. O svátosti smíření slavené po režijní poradě, během dopolední přednášky. O radosti z rozhřešení. O starosti o snoubence, který byl na expedici mimo civilizaci a kvůli problémům se spojením jsem několik dní nevěděla, jestli je v pořádku. O tom, jak jsem se na konci světa přesvědčila, že svatba je správná cesta. A jak jsem si v Sydney koupila svatební střevíčky, které jsem pak neměla jak zabalit.

Možná jsou setkání příliš masová, na první pohled povrchní, nákladná, s infantilním programem. Ale možná v pozadí toho všeho jsou chvíle, které člověk jinde nezažije. A které Bůh doprovází svým požehnáním.