Bodla mě včela, ačkoli jsem neměla nikdy žádnou reakci, noha mi po několika minutách hrozně otekla a začalo mě svědit celé tělo. Byla jsem vyděšená, ale řekla jsem si, že to "nějak rozdýchám". Byla jsem u segry na vesnici, bez auta. Musela bych leda volat záchranku a to mi bylo hrozně trapné. Často čtu, jak to lidé zneužívají, jak jsou lékaři přepracování, nevrlí apod. Po dalším čase v ledové vodě však otok postupoval, vyrazila vyrážka a začalo se mi těžce dýchat. Volala jsem mamce, která hned řekla, ať na nic nečekám a volám. Zdravotníci mi pak řekli, že jsem určitě udělala dobře. Že to nebylo zatím extra vážné, ale mohlo se to vyvinout špatně. (Po té, co jsem se jim asi tisíckrát omlouvala, se mě dokonce zeptal, zda to chci písemně.

Přemýšlela jsem pak. Jsou lidé, mezi než patřím, kteří se ostýchají říct si o pomoc. Můj důvod často bývá, že nechci nikoho zneužívat, ale i to, že se bojím působit neschopně. A úplně nejhorší je to v situaci, kdy si myslím, že si dotyčný myslí, že si za svůj problém můžu sama.

Myslím, že je třeba se učit si o pomoc říkat, protože to jinak může mít fatální následky. Možná ne přímo udušení, ale fyzická, psychická i duchovní únava, která pak člověka dostihne, poškodí zdraví, je také vážná věc.

Kde prosit, na koho se obracet? Začala jsem být zastáncem obracet se s vážnější věcí na odborníka, rady kamarádů jsou fajn, ale většinou vycházejí pouze z jejich vlastní zkušenosti, která nemusí sedět na tu naši. Dál mě napadá zkusit se víc domlouvat s kamarády, třeba na sdíleném vaření, cestování apod. Ale to jsou takové hodně obecné rady, které se asi dočteme kdekoliv.

Napadá mě otázka vzájemné pomoci ve farnosti. Troufli bychom si požádat? Šikovného tatínka o pomoc s hoby věcmi, o zapůjčení nářadí. Studentku o pomoc s úklidem domácnosti či vařením (ačkoli uvidí ten náš bordel). Někoho o modlitbu, kněze o návštěvu doma v případě nemoci? Atd. Atd. Chápu, že u půjčování věcí může být problém, co když se ztratí, poškodí? U služeb, kolik za ně nabídnout peněz apod.

Máte nějaké zkušenosti?