V diskusích na sociálních sítích i v běžném hovoru už delší dobu pozoruji fenomén "zlatého/úžasného dítěte". Vzorec je stále stejný. "Moje dítě ..., je prostě úžasné." Za tečky doplňte libovolnou skvělost: samo spí, všechno jí, nikdy nepláče, už umí to a to, nebojkotuje kojení, umí mi naznačit, kdy je unavené apod.
Onehdy jsem byla smutná, že Kryštof nechce usínat v kočárku. Resp. bylo by to za cenu velkého řevu. Teta mi zrovna krátce před tím vyprávěla o úžasných dětech své kamarádky, které od narození nepotřebují skoro žádnou zvláštní péči. Jen je nakojí, položí do postýlky, oni sami koukají, sami usnou apod. A tak mi bylo líto, že Kryštof není "tak úžasný". Naštěstí mi to došlo rychle: copak se úžasnost mého dítěte odvíjí od jeho "pro mě bezproblémovosti"? Není prostě úžasné tím, že je? To až bude jednou nemocný, přestane být úžasný?
Vzpomínám na svého profesora Novotného, který byl přítelem českého teologa Karla Vrány, a vyprávěl mi o něm, že jeho mottem mohla být věta "Chci, abys byl." Na konci té věty je tečka, žádné přídavné jméno nenásleduje.
Bezpodmínečná láska. Tak často skloňované slovo. Proč ji nepřevést také do naší řeči. Mé dítě je úžasné, tím, že JE.
Kryštof je úžasný, jak krásně pase koníčky :-)
Je úžasný a šikovný. :)
Ten pohled je prostě úžasný :)). Jinak já mám docela ráda, když mi někdo vypráví o svých úžasných dětech (mimochodem já mám taky jedno doma). Myslím, že to není o tom, že nikdy nezlobí a nechtěli bychom je občas roztrhnout, ale spíš je to o tom, že se cíleně díváme na ty pozitivní stránky a ty nám pomáhají to mrzuté dítko doopravdy nepřizabít :).
@Hrabosh souhlas... takhle jsem chvili ,zarlila' na svagrovy chlapecka, jak se s nim chlubi... ale pak jsem si uvedomila, ze to je hezky, chvalit svoje dite pred lidma. Ja mela tendence Zuzanku shazovat, protoze je v necem hodne sikovna a nektere starsi deti jeste neumi, co ona, tak jsem nechtela, aby to vypadalo, ze se vytahuju. Ale ted uz to nedelam. To byl takovej paradox :)
Jako malou mě mrzelo, když moji rodiče při nějakých setkáních chválili svým přátelům jejich hodné a šikovné děti, ale chválu na nás nepřijímali. Vždy to vyvraceli s tím, jak bychom měli být lepší, hodnější, jak si o nás to dobré ostatní jen myslí, ale skutečnost je jiná.... Myslím, že z nich mluvila jakási pseudopokora. A řekla jsem si už tehdy, že to svým dětem někdy neudělám.
Když tedy teď naše děti někdo chválí říkám - ano, jsou úžasné. A mám pravdu. :-)
Já jsem to právě tak myslela, abychom o svých dětech mluvili jako o uzasnych často a stále, někdy i bez ohledu na to, že třeba není zrovna pro "uzasnost" důvod.
Myslím, ze to člověk hrozně noc potřebuje. Slyšet "mám Tě rád, jsi skvělý, atd." bez dalších dodatků. Když mě jeden kamarád pořád chválil za určitou věc, jednu dobu jsem se bála, že když už ji nezvladnu dělat, ztratím pro něj cenu. V pubertě to bývá někdy hodně křehké...
To jsem viděla někde na internetu článek... možná i tady na Signálech? ... že je v přijímání chvály rozdíl mezi klukama a holkama. Že holky se mají chválit za to, že jsou, spíše než za výkon, protože by jinak o podobný výkon usilovaly stále a ničilo by je to. Kdežto kluky pochvala za konkrétní výkon povzbudí, něco jako "opravil jsem auto, postavil jsem dům" atd :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.