V diskusích na sociálních sítích i v běžném hovoru už delší dobu pozoruji fenomén "zlatého/úžasného dítěte". Vzorec je stále stejný. "Moje dítě ..., je prostě úžasné." Za tečky doplňte libovolnou skvělost: samo spí, všechno jí, nikdy nepláče, už umí to a to, nebojkotuje kojení, umí mi naznačit, kdy je unavené apod.

Onehdy jsem byla smutná, že Kryštof nechce usínat v kočárku. Resp. bylo by to za cenu velkého řevu. Teta mi zrovna krátce před tím vyprávěla o úžasných dětech své kamarádky, které od narození nepotřebují skoro žádnou zvláštní péči. Jen je nakojí, položí do postýlky, oni sami koukají, sami usnou apod. A tak mi bylo líto, že Kryštof není "tak úžasný". Naštěstí mi to došlo rychle: copak se úžasnost mého dítěte odvíjí od jeho "pro mě bezproblémovosti"? Není prostě úžasné tím, že je? To až bude jednou nemocný, přestane být úžasný?

Vzpomínám na svého profesora Novotného, který byl přítelem českého teologa Karla Vrány, a vyprávěl mi o něm, že jeho mottem mohla být věta "Chci, abys byl." Na konci té věty je tečka, žádné přídavné jméno nenásleduje.

Bezpodmínečná láska. Tak často skloňované slovo. Proč ji nepřevést také do naší řeči. Mé dítě je úžasné, tím, že JE.