Už pár dní sleduji na facebooku fotky z předprogramu v diecézích. Vzpomínám na Kolín a Madrid. Je mi trochu smutno. Taky bych ráda vyrazila.

Moje poslání už je jinde. Jsem máma. A jsem šťastná máma.

V pondělí navečer bere manžel vozík a jede s Anežkou na brusle. Prý abych si trochu odpočala. Nic se mi nechce. Beru housle a hraju písničky, které mám ráda a v duchu si zpívám jejich slova. "Tužím priniest na oltár, všetko čo v sebe mám…"

Potom zajedu na rychlý nákup. Večer při uspávání Anežky po očku sleduji adoraci prostřednictvím TV Noe. Je to pro mne trochu zvláštní, na chvíli to přepnu jinam. Připadá mi divné sledovat adoraci přes televizi. Po chvíli, ale přepínám zpět. Přitahuje mne to. Po skončení programu mne těší, že nemusím jít spát do nějaké tělocvičny, ale ulehnu vedle svého manžela do měkké postele. Byť o půl páté bude první budíček naším budíkem, který nosí pyžamo.

Ráno vstanu (již podruhé), nakrmím Aný, uklidíme spolu kuchyň. Ona vymete každé smítko, které najde, pečlivě ho ochutná a já se pokusím, při vyndávání různých věcí z pusy mé dcery, naházet alespoň nádobí do myčky. Seberu jí několikrát také moje sandály, které stále potřebuje ochutnávat a jdeme pustit dopolední program v TV.

Program doprovází SBMka. Zase vzpomínám na Activ8 a své působení ve schole. Teď tu zpívám na sedačce v obýváku, obírám rybíz a na dálku hypnotizuju dítko v postýlce, aby přestala taky zpívat (povídat) a usnula.

A tak díky TV Noe, že i my matky můžeme v našem běžném dni zažít trochu atmosféry světových dnů mládeže. Že i po letech můžu znovu zažívat ten pocit, to povzbuzení, že je tu tisíce dalších mladých, kteří věří ve stejného Boha jako já!