Byla to největší naše touha, největší přání, přijmout mezi sebe nového malého človíčka. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale to brzké nedělní ráno jsem neodolatelně cítila, že si mám udělat těhotenský test - ten poslední, který zůstal po neúspěšných pokusech. Byla jsem z výsledku tak překvapená, že jsem musela jít vzbudit manžela, aby mě přesvědčil, že ten výsledek vidím správně.


Mezi vší tou radostí se objevily po pár dnech první mráčky, to když mě začala bolet záda a já si říkala, že to teda docela brzo…

Na plánovanou prohlídku u lékaře ani nedošlo, šla jsem už akutně, abych místo toho radostného „Maminko, gratuluji“ slyšela, že už ani nemám chodit domů, ale co nejdřív se dostat do nemocnice, protože těhotenství je mimoděložní.

Pak už jsem nedokázala dělat nic, jen se modlit - a těsně před uspáním na sále odevzdat Adélku do rukou toho, který nám dal s Adélkou aspoň těch pár neopakovatelných dnů. Nikdo mi nemusel říkat, že mám miminku dát jméno, že se s ním mám rozloučit, jak to prý teď propagují všechny ty moderní průvodci po ztrátě dítěte. Věděla jsem, že jsem maminka, a že už mi to nikdo neodpáře.

Pak přišlo období jak z učebnice. Pocit, že se svět kolem zastavil. Na větu, že je Adélka v nebi, jsem byla těžce alergická, já ji chtěla mít u sebe, vidět, jak roste…

Stehy mám vytažené, a svět, ten jde dál.

Jen Adélka už vždycky zůstane součástí naší rodiny.

pozn. redakce: Napsala uživatelka, ktorá si nepřeje být jmenovaná.